Jak jsem pekla s Ditou P.

Zdenda Pohlreich je v naší domácnosti poměrně pravidelným hostem. Manžel k němu občas zajde na oběd, já už měla tu čest taky. Nemám k jeho vaření větších námitek, což by se naopak jistě říct nedalo, takže radši neriskuju jeho pozvání k nám. 

Abych to uvedla na pravou míru – Zdenda k nám samozřejmě chodí skrz své televizní pořady a my u  něj byli v Imperialu. To je tak zhruba všechno, co spolu máme. Takže typické - "Já ťa znám, ty mňa neznáš?" Ale i to málo stačí k tomu, aby ho můj manžel miloval. Obrovskou, nekritickou, kulinářskou láskou. A když začne mluvit svou kuchařsko-pubescentní latinou, manžel chrochtá blahem. Já s tím nemám problém, přece jen mi z jeho vášně plynou nemalé výhody. Manžel rád vaří, tak uvádí často v praxi to, co ho Zdenda naučil. Nedávno však Zdenda spadl z lopaty. Shodila ho z ní šaramantní hvězda hollywoodského vzhledu – Dita P.

Pár postřehů z jejího pořadu si dovolím s vámi sdílet. Zatímco Zdenda cibuli krájí ďábelskou rychlostí tak, že ji nestihneme ani politovat ani oplakat, Dita P. je takový kuchyňský řezbář. Vyřezává z cibule kostičky pomalu, trpělivě a s láskou. A když řekne „na drobno“, je to jako by Zdenda řekl „rozkrojte cibuli na čtvrtky“. Za dobu, po kterou by Dita mazala chleba sádlem, by měl Zdenda nakrmený zájezd německých důchodců. A z mého pohledu její recepty zní zhruba takto: „Na trošce sádla podusíme kostku másla, trochu posolíme (obrátí solničku naruby) a před podávání zakápneme olejem. Olivovým, to tomu dodá takovou…no prostě super chuť, to musíte ochutnat, to se nedá popsat.“ Možná tam dává ještě něco (jednoznačně dijonskou hořčici), ale v době, kdy každý zkoumá na obalu pohanky, jakou má energetickou hodnotu, je Ditin přístup k vaření silně undergroundový a jídlo, které vaří prostě skvostně nezdravě dobré. A tím si samozřejmě získala mého manžela.

Jakkoliv má jídlo a proces jeho vzniku rád, neuznává každou kuchyni. Například suši je údajně „rozvařená rejže zabalená v trávě plněná nečím, co je tak malé, že to není buď vůbec cejtit na jazyku, nebo to smrdí. A cokoliv namočíš do sójovky chutná jako sójovka. A dvakrát tolik to platí o wasabi.“ Účastnil se i předváděcí akce tak zvané molekulární kuchyně. Velký zážitek. Jídlo servírovali jako mýdlo, ručník a zubní pastu. Zubní pasta například byla koktejl Cosmopolitan. Jestli vám to nedává valný smysl, nezoufejte, nejste jediní. Je to dobré tak na fotky. Do katalogu Sika.

 Před pár dny jsem s Ditou P. změřila síly. Boj to byl nerovný. Už fakt, že ona nosí zástěrku jen od pasu dolů (teď jsem ji možná nevědomky zvýšila sledovanost), je pro mě jasná známka toho, že se do vaření nikdy dostatečně neopře. Já se třeba opírám tak, že si ze mě naše kuchyňská linka dělá metr. Znáte to, udělej čárku tam, kam to dorostlo. U dětí to provádíme fixou na papírový metr, u linky moukou, cukrem, či jinými sypkými materiály na moji zástěru nebo tričko. Jsem velmi flexibilní, na zástěře mám vzorky kde čeho. Ale nekončím ve výši pasu, ani omylem! Dokážu se zasvinit (odpusťte mi prosím ten výraz) i na místech, která jsou zraku uschována. Cukru moučka nikoliv.

Nehodlala jsem se ztrapňovat tím, že bych vařila či pekla to samé, co Dita. Jen jsem prostě shodou okolností patlala nějaké vánoční cukroví, když si manžel pustil její pořad. Konkrétně tedy měla u nás vzniknout kokosová roláda, u Dity Crème brûlée. Když se dokonale vyžehlená Dita pustila do vaření mléka, já bezradně stála v kuchyni jak Jižní spojka – vím, kam chci, vím, kudy jet, ale okolnosti mě brzdí. V mém případě tedy je to moje nízké sebevědomí v kuchyni. Pak jsem prostě započala kuchyňskou apokalypsu. A v okamžiku, kdy ona zabořovala lžičku do krustičky zkaramelizovaného cukru a smyslně při tom vzdychala, na mě moje „roláda“ nekulturně vyvrhla celý svůj obsah. Stáhla jsem ze sebe krustičku z kokosu, flákla s tím zmetkem a šla spát. Ještě dva dny jsme nacházeli kokos v kuchyni.

Viděla jsem i díl, který se celý zabýval tím, co vařit po sexu. Představa, že by mi po sexu miláček do ouška zašeptal „Lásko, co bude k večeři?“ ve mně vyvolává spoustu pocitů. Ani jeden z nich však není libý. A pokud by mi přitáhl do peřin špagety, abychom je pak jedli potichu a po tmě, abychom nevzbudili děti, takže by jistě zašpinily povlečení -  to by bylo čoro moro! A špagety by si pak dlouho nedal, jestli mi rozumíte.

Následuje vzkaz manželovi: Když jsi po mně toužil, tenkrát před lety, vzpomínáš? Říkal sis „to je ta holka, co by bujón do ruky nevzala! To je vývarový typ, to se pozná! Po jejím suflé budou šílet davy, její Sachrův dort překoná originál a chleba bude péct zásadně doma z kvalitního kvásku.“? Byly to ty kvality, které jsi u mně hledal? Nebyli jsme nejšťastnější nad polívkou z pytlíku a pytlíkové rýže se zmraženou zeleninou, které jsme tenkrát tak rozšafně říkali rizoto? A co točeňák, náš přítel nejvěrnější ze studentských let, kterého jsme tak podle zradili? Tenkrát nám z přebytku éček žádná končetina neupadla, teď nám z přebytku „správného stravování“ podle váhy tři přirostly.

Není nakonec to nejlepší, co jsme spolu upekli, nahoře v postýlkách? To přece ani Zdenda ani Dita nikdy nepřekonají…