Starou sovu novým kouskům nenaučíš

Jsem strom. Netušíte, jak to lechtá, když vám běhají veverky po natažených pažích. Celý se chvěju a chce se mi kýchnout. Trochu mě překvapilo, že nemám čím. Vítr si pohrává s mými listy a datel se mi pokouší vydloubnout beďara. 

Nemá se to dělat, zanítí se to, já vím. Ale on to nikdy nevydrží. Chtěl by být v dospělosti lékařem nebo kosmetikem, to je mi ale ctižádostivý ptáček!

Šumíme si tady s kamarády písničky od Green day, někdy od Greenhorns a úplně ze všeho nejraději Lemon tree od Fool’s garden. Jsme taková velká zahrada plná zelených bláznů. Já se snažím trochu vytáhnout, abych konečně viděl přes vedlejší smrk. Už na tom makám třicet let a furt nic. Najednou se datel změní v dřevorubce a začíná mi odřezávat větve. Proč? Bolí to! Zastavte to někdo!

Aha. Budík. Jednou se probudím s takovým leknutím, že už se nikdy neprobudím. Je půl šesté. To je asi tři hodiny před tím, než bych normálně vstávala a ještě nerada. V časopise 100+1 zahraničních zajímavostí jsem se však dočetla, že skřivani mají kvalitnější život než sovy. Rozhodla jsem se proto přeorganizovat si život tak, abych ráno vesele vyskotačila z postele a do večera se nezastavila v řetězci plodných nápadu a kreativních aktivit. Doposud jsem vstávala příliš pozdě na to, abych mohla v životě něco doopravdy dokázat. To se dnes změní. Vstanu velmi brzo, zacvičím si nebo zaběhám, přečtu denní tisk a odkvapím do práce rozdávat radost a úkoly. Nebo aspoň úkoly. Navečer pak dokážu něco převratného.

O skotačení nemůže být řeč. Budík jsem zamáčkla bačkorou tak vehementně, že jsem si rozbila bačkoru. Myslím, že jsem ani nebyla běhat. Ale to nevím jistě.

Je půl osmé. Volá mi muž. Ptá se, jak se mám. Dlouze se nad tou otázkou zamyslím. Když se po chvilce probudím, odpovídám: „Nevím, dál“. Mám hlad, připadám si zranitelná a myslím, že nejsem kompletně oblečená.

Je osm. Podezření o nedostatečném oblečení se potvrdilo. To se nemělo stát. Když se mi začaly doostřovat obrysy okolního světa, zjistila jsem, že je kolem mě blíže neurčený počet lidí. Jsem v práci. Nevím, jak jsem se sem dostala. Před kanceláří na někoho čeká přivázaný pes. Že by mi manžel pořídil vodícího psa? Nebylo by se moc čemu divit. Posledně, když jsem chtěla být skřivanem, musel si pro mě na konečnou tramvaje, prokázat se průkazem majitele a odnést mě dospat do auta. Máme psa? Myslím, že ne, ale nedokážu se soustředit na to, abych zapojila paměť. Půjdu se na něj podívat zblízka, třeba si vzpomenu.

Nebyl to můj pes. A jestli byl, něčím jsem ho dost vytočila. Au.

Porada. Místy ztrácím nit, místy cit v konečcích prstů, nemálo často ovšem vědomí. Kolegům se hýbou ústa a je tu hluk. Je mi to asi jedno. Možná ne, ale ani to nedokážu rozpoznat. Uvařila jsem si kafe, ale cestou do zasedačky jsem ho ztratila. Myslím, že můj život nabírá špatný směr. Zvažuji změnu zaměstnání. Takový testovač matrací, to by byl džob! Nedaleko je prodejna nábytku. Že bych tam zašla a pár hodin vybírala postel? Ta představa mě dočasně nakopne. Nejsem však schopná ji zrealizovat. Cestou z porady jsem se vydala hledat kávu a ztratila sebe. Stojím v kuchyňce a jsem smutná. Snad se mě někdo ujme.

Je devět. No a co.

Udeřila desátá. Začínám si vzpomínat, co je předmětem mého zaměstnání a podařilo se mi konečně dokončit a odeslat první mail. Odpověděla jsem v něm kolegyni „Ano“ na dotaz: „Oběd v chemičce?“. Chemička je naše závodní jídelna. Vaří tam… rázovitě. Ale aspoň už si začínám dávat věci do souvislostí.

V jedenáct mám van-tu-van. To není srážka dvou dodávek, ale mě a tydýta. Tydýt je náš šéf. Já mu dnes od rána silně konkuruji. Takže je to vlastně tydýt-tu-tydýt-van-tu-van. Van-tu-van je z anglického one to one, tedy jeden na jednoho, neboli férovka. Používá se to v angličtině. A při pracovních schůzkách. Nejdeme spolu boxovat, aby bylo jasno. Vzhledem k tomu, že můj šéf umí anglicky jen van-tu-van a steak, je podivuhodné, jak na tom výrazu lpí. Minulý týden si přizval na jednání nějakého kámoše a jednu kolegyni a měl se potrhat smíchy, když nás po konzultaci se slovníkem mohl pozvat na tů-tu-tů.  Jak říkám, je to tudůt. Vlastně tydýt. Jednání probíhá docela dobře, jen mám potíže s krátkodobou pamětí. Když se mě ptá, jestli si dám kafe, souhlasím, ačkoliv mám jedno v ruce. Našla jsem ten chybějící kus oděvu. Proč jsem si probůh nacpala podprdu do složek k zákazníkovi, který se zabývá výstavbou plochých drah, hergot? Tydýt docela čumí. Upřímně řečeno, ani se mu moc nedivím, já taky.

Oběd mě vrací do děje. Po něm jsem několik minut famózně akční. Vyřídím všechno, co se jen za tu dobu dá. Moc se toho nedá.

Jsou tři a na mě padá únava. Tenhle experiment se vstáváním byl vážně blbost. Pokouším se zůstat ve hře. Uskutečňuji několik telefonátů. Dva z nich musím přerušit, protože jsem v půlce věty zapomněla, co jsem to chtěla. Předstírám poruchu ve spojení.

Výhodou brzkého příchodu je brzký odchod. Domů se dopotácím ve stavu blízkém mdlobám. Přichází okamžik velkých činů.

Dobrou!

P.S. Manžel mě našel srolovanou v koupelně pod umyvadlem s kachničkou v podpaží, navíc přikrytou předložkou před vanu. Dostala jsem zákaz hrát si na skřivánka a budík s příjemnou melodií. Časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí bych ráda vzkázala, že ranní sova nikam nedoskáče. A doskáče-li, stejně netuší kam se to dopotácela.