Vánoce aneb kličkovaná před dětskou logikou

„Na středu připravte dítěti patnáct gramů plutonia. Děkuji, vaše třídní učitelka.“ Tak tento vzkaz už by mě asi vůbec nepřekvapil. Obzvlášť, kdyby se objevil v kapse provinilého školáčka ve středu při snídani. 

Bylo by to jen logická eskalace dlouhodobé hry, ve které vystupuje na jedné straně zbytečně kreativní učitelka a chronicky zapomnětlivé dítě a na straně druhé zoufalý rodič.

Nemůže být náhoda, že když se ráno rozhlédnete po ulicích, vidíte v očích mnohých žen zoufalství. Shánějí totiž uprostřed spícího velkoměsta kanavu a fosforeskující bavlnku, žížalu, třicet kaštanů ve tvaru srdce, černý kelímek od jogurtu, případně dvanáct metrů tažného lana s mašličkou na konci. Škola začíná za dvacet minut, obchody otevírají za hodinu a půl. Podle internetu navíc fosforeskující bavlnka neexistuje. Tíha toho dramatu svírá ženina ramena a klopí její doposud tak hrdě zdviženou hlavu. Ona pak mimoděk tiskne ruku svého dítěte tak pevně, že se mu odkrvuje ruka až k předloktí. V podstatě ho za sebou vleče. Ta paní nemá radost. Nemůže se zbavit obrazu, který se jí neodbytně vkrádá do mysli. Učitelka se na něm směje, až se láme v pase. Ženino vlastní dítě, které v bolestech porodila, jí zdatně sekunduje. A jako by slyšela ďábelský smích znásobený ozvěnou ulice se dveřmi všech obchodů nekompromisně zavřenými. Odchází a za ní se u kanálu válí slova, která i skrz rty pevně semknuté našla svou cestu ven. Převážně to bývají slova „prčic!“ a „prdel“. Typický výjev běžného školního roku.

A pak přijdou Vánoce. Dokonale vyladěný, na minutu našponovaný logistický systém rodiny naruší nesmělé pípnutí: „Mami, zítra máme přinést nějaké cukroví, bude vánoční besídka“. Je začátek prosince. Doma nemám ani štrúdl. Poslat dítě s velikonočním čokoládovým vajíčkem, které se ukázalo být jedinou sladkostí v domě, nebo jedním druhem cukroví, které teď narychlo upeču, to je trapas. Upéct osm druhů cukroví za jeden večer, to jsou galeje. Jak z toho ven? „Co kdybys upekla tu tvoji perníkovou chaloupku? Tu nám loni všichni záviděli! Ty jsi přece TAK šikovná“ Dítě vyčaruje pohled číslo osm „hladové opuštěné štěně labradora nalezené na Štědrý den“ a je to jasné. Budu péct chaloupku. Přesně podle odhadu poleva nespolupracuje, takže se na stole ráno povaluje velmi vzdušná chaloupka a pár náhradních dílů.

Není čas na hrdinství! Povolám do boje sekundové lepidlo a dítě instruuji, že za žádnou cenu tu nádheru nesmí nikdo ochutnávat. Transport perníkové chaloupky, z které upadl komín při pouhém sousedově kýchnutí, to je příběh plný nejistoty, touhy, vášně, naděje a dalších nenápadně zasyčených sprostých slov. V podstatě je život matky jeden dlouhý řetězec syčených sprostých slov. Čest výjimkám.

Vánoce však nezamotají hlavu a ruce jen rodičům. Mysleme také na prarodiče horečně shánějící panenku, která je podle jejich názoru hnusná, nevýchovná, strašidelná a má výraz, jako by jí nadloubali. To jsou však dospělí lidé. Dokážou vyhodnotit, která aktivita už je na hraně šílenství, mohou dát Vánocům správný směr, citlivě jim přitahovat otěže a přiblížit tak rodinu zpět ke svátkům lásky, klidu a pohody. Jsme to my, dospělí, kteří rozhodneme, zda budeme na Vánoce posílat po vodě svíčky, nebo k vodě nervy a desetitisíce v potu tváře vydělaných korun. My jsme zodpovědní za svoje chování a činy v celé šíři významu slova zodpovědnost.

A abychom to neměli příliš jednoduché, kontruje svět vynálezem marketingových firem, jejichž hlavní náplní práce je snaha nás této schopnosti zbavit. Navíc tak, abychom si toho nejlépe vůbec nevšimli. Pokoušejí se přechytračit nás, kteří máme přístup k penězům ale také naše děti, které mají přístup k pohledu číslo osm „hladové opuštěné…“ vždyť víte. Ten boj nemůže mít vítězů. Obdivuji však úpornost, s jakou  marketéři zalehají do bojových pozic.

Jejich nátlaku by údajně podle nepsaných etických pravidel měly být ušetřeny děti v předškolním věku. Moje děti v předškolním věku ušetřeny nejsou. S oblíbeným dětským časopisem přichází automaticky v obalu reklamní katalog hračkářství. Ten je zhruba stejně silný jako samotný časopis. Po jeho uchvácení dětmi následuje dvojitý monolog: „A maminko, todleto potřebuju, a todleto potřebuju, a todleto potřebuju, a todleto potřebuju moc, …“ Katalog hraček v domácnosti znamená, že nás opět čeká několikahodinové vysvětlování, že nic z toho nepotřebují, a všechno je to moc drahé, a vlastně už to mají, jenom v jiné barvě, a prostě to nekoupíme, protože to není potřeba, a už se o tom nebudeme bavit, a pojďte radši ven, a prostě to nebude, protože jsem to řekla! S manželem se proto ke schránce plížíme tajně pod rouškou noci, preparujeme reklamu z obalu a rituálně ji pálíme v krbu. Její popel rozfoukáváme před místním obchodním domem. Dětem pak cpeme do ruky klacík a špulku společně s nekonečně nudným vyprávěním, jak nám to za našich mladých let stačilo. To je samozřejmě nepravda. Děti ale tato manipulativní technika natolik rozčiluje, že se znechuceně obrátí k milovaným rodičům zády a prodírajíce se po pás vrstvou hraček, odcházejí trucovat do přeplněných pokojíčků.

Všudypřítomné katalogy vzbuzují v dětech občas pocity trudomyslnosti a frustrace z neschopnosti rodičů pochopit, jaký je rozdíl mezi Barbie vodní vílou a Ariel. To je však jen jeden z problémů, které Vánoce přinášejí mezi prostý lid. Další zásadní otázka zní: „Kolik je na světě Mikulášů?“ Těžko přetěžko je rodiči, který se pustil na tenký led a vysvětlil svým dětem podstatu Vánoc. Možná vybruslil z otázek typu: „Proč nosí Ježíšek dárky nám, když má narozeniny on? Neměli bychom nosit dárky my jemu?“ nebo: „A kolik let je teď Ježíškovi? Je starší než babička? A taky má tak bolavé nožičky? Jak to potom všechno stihne? Taky mu maminka zavazuje tkaničky?“. Ale z otázek: „Mikuláš si nepamatuje, že už jsme spolu mluvili včera ve školce? Jak to, že vypadá jinak než včera? Jak to, že má tátovy boty? Kde je táta, mami?“ se dostane jen opravdový borec.

 Jsou rodiny, ve kterých nosí ozdobený stromeček Ježíšek. Pak jsou ale jiné, ve kterých celá rodina i se zapojením dětí zdobí stromeček večer před Štědrým dnem, nebo přímo na Štědrý den. Tyto typy rodin se nikdy nesmí potkat, chtějí-li si Ježíškovci udržet svoje tajemství. Pokud se někomu z přítomných podaří odhalit Ježíškovo inkognito, nastává apokalyptický pokus o nápravu doprovázený koktáním, vymýšlením nesmyslných zápletek a tázavým pohledem všech dětí v místnosti.

A co pak kapr! Můj muž nabyl dojmu, že je ohromně zábavné koupit si to nebohé němé zvíře, nacpat ho do igelitky, trochu si s ním pojezdit po městě, vypustit ho do vany, tam ho dva dny trápit hlady a navíc jej ztrestat větou: „My, když jsme byli malí, s tetou jsme kapra honili!“ Děti se pak takto povzbuzeny vrhají k vaně, šplouchají vodu a výskají tak, že má kapr do druhého dne dozajista opar. Na ten však invalidní důchod neuhraje, je proto nekompromisně krvelačným manželem v nepřítomnosti dětí … odplave do rybníka. Odpadem asi. Nebo vyskočí oknem. Co já vím. Mně je každoroční kaprův útěk také záhadou.

Vánoce jsou zkrátka spojeny s pohádkami. Stejně jako dojde Pyšná princezna každoročně k poznání, že tam, kde žije pýcha, chcípnou kytky, děti stojí na dosah k mnoha jiným rozuzlením. Mají šanci poznat, že ať nosí dárky kdokoliv, jsou vždy vybírány tak, aby potěšily duši malého člověka. Kromě špulky, ta je za trest. Mohou vidět matku, která fosforeskující bavlnkou svazuje rozpadlou perníkovou chaloupku, protože neodolá pohledu číslo osm.

Co na tom, že fosforeskující bavlnka neexistuje. O Vánocích není nic nemožné. Létající kapr je toho důkazem.  

Šťastné a hlavně Veselé!