I kriminálníci mají své city

Když s panenkami nepřirozeně rozšířenými zíráte na muže v poutech a jeho ozbrojený doprovod, hlavou se vám prožene spousta věcí. Například: „Dostanu nakonec tu čokoládu, nebo to byla zase nějaká finta?“  True story, I swear.* 

Přesně tak se včera cítila má dcera. Ale pojďme popořadě, abyste se v celé kauze dobře zorientovali. Zatím vypadáte někteří ohromně zmateně a mě to znervózňuje. Ovšem někteří z vás vypadají sice zmateně, ale zato výborně! Že vy jste od posledka zhubli? A ty nové brýle jsou famózní, fakt! Neporostly vám vlasy? A svaly? Ale dost o vás, s takovou se k tomu příběhu nedostaneme.

Moje dcera má hlavu. Ta hlava je poměrně dobře výkonná, jak se v posledních týdnech úředně prokázalo. Jenomže se momentálně zároveň ukazuje, že rčení „Ten je blbej, toho hlava nebolí“, může být částečně založeno na výsledcích empirického výzkumu. Negativ tohoto tvrzení totiž logicky zní: „Ten je chytrej, toho hlava bolí“. A toho je naše nebohé dítě, stižené středně propečenou genialitou (po mamince, samozřejmě), chodícím důkazem. Ve snaze objevit příčinu dceřiných starostí, vydala jsem se s ní k očnímu lékaři. Oči bývají často zdrojem bolestí hlavy, říkala jsem si. A měla jsem pravdu. (Dyť to povídám, úplný génius!)

Nevýhodou lékařů je, že se sdružují převážně v nemocnicích. O kolik by jejich návštěva byla příjemnější, kdyby sídlili ve wellnessu nebo v kadeřnictví. Nemocnice je přece prostor tolik nehostinný, prosycený typickým pachem strachu a bacilů. Strach a bacily v Liberci mají evidentně potíže s hygienou, protože některé budovy libereckého špitálu jimi dočista čpí. Jsou i takové budovy, kterým ten pach oloupal omítku zvenčí.

Vžijte se do té situace – venku prší, až máte navlhlou frizúru. Už to by slabším jedincům vystačilo na důvod ke lkaní, kvílení a spílání osudu. S účesem zplihlým jako páteční opilec v sobotu ráno vcházíte do oprýskané nehostinné budovy plné nemocí a nepříjemných emocí. Snažíte se naučit žít s faktem, že jste opršelý člověk a vydolovat ze sebe zbytky sil na zvládnutí toho problému. Jo a dítě máte bolavé. Prostě situace zralá na odhlášení předplatného všech časopisů a novin, protože s tím se dlouho žít nedá.

Budovou sviští únorový vítr a nemocní na kolečkových křeslech. Ve výtahové šachtě úpí meluzína a v čekárně postarší dáma. Vlasy se vám vlní hrůzou a nadměrnou vlhkostí vzduchu. Přistoupíte k výtahu. Tím výtahem si evidentně Šalamoun jezdil pro výsledky IQ  testů. Vypadá, že bude fungovat zhruba stejně dobře jako snížení daně z piva. Po zádech vám přebíhá mráz a začínají se vám klepat ruce. Na konci ruky máte dítě. To se začíná vlivem vašeho třesu klepat taky. Zjistíte, že jste z dítěte vyklepali lentilky, což vám trochu zlepší náladu, tři si lupnete a zapijete rumem z krabičky poslední záchrany. Výtah se dává do pohybu, což vás nepříjemně překvapí. Zakousnete se do zsinalých rtů, očima mimoděk vystřelíte ke stropu výtahu a v duchu prosíte o pomoc toho tam nahoře. Žádost vyslyšena, ten tam nahoře vám otevře dveře výtahu a úslužně počká, až se prochvějete i s rozechvělým dítětem dveřmi.

Za dveřmi výtahu čeká klasický nemocniční pohled: čekárna napěchovaná lidmi, na kterých lékaři testují zákon přirozeného výběru. Jen ti nejsilnější, co se audience u lékaře dočkají, mají právo přežít. Přistoupíte k okénku s nápisem Oční – recepce. Nesměle navážete oční kontakt s oční sestrou na oční recepci. Okénko je zavřené, což se ukazuje jako geniální nápad, pokud jste plachá zdravotní sestra a nechcete být rušena. Nesměle špitnete důvod návštěvy. Sestra naznačí posunkem, že neslyší. Vy naznačíte posunkem, že máte pod okýnkem dítě. Sestra vypadá, že jí ta informace nijak neomráčila a že takových lidí už viděla spoustu. Zaklepete dítěti na hlavu. Ona si zaklepe na čelo. Frustrace vám začíná způsobovat potíže se soustředit. Ukážete dítěti na oči. Sestra si ukáže na hodinky. Dítě celý proces chápe po svém a s veselým pokřikováním začne hrát hru Hlava-ramena-kolena-palce. Poloslepý muž v nemocničním županu se přidává, ale celou dobu to příšerně plete a při palcích se mu župan zbytečně rozevírá, což vám na náladě pranic nepřidá. Zdravotní sestra nezvládá tlak té situace a ustupuje ze svých pozic. Otevírá nepatrně dveře, ale pro jistotu je zastaví zevnitř skříní. V čekárně se skutečně zvedne malá skupina osob, jejichž zrak je ještě schopen zaznamenat změnu zdroje světla. Jsou zpacifikování zřízencem vybaveným paralyzérem.

„Jméno!“ zařve zdravotnice ze svého opevnění.

Seznámíte ji s ním a ani moc nestojíte o to, aby vám laskavost oplatila.

„Adresa!“ trvá ta žena na vaši dokonalé identifikaci pro sebe i celou čekárnu.

„Telefon!“ donutí vás zařvat své telefonní číslo, kdyby náhodou někdo přeslechl adresu a potřeboval si zavolat o číslo domu.

Když se otočíte a zjistíte, že se vám přímo do očí dívá muž v poutech, který v doprovodu tří policistů čeká (možná už několik let) na vyšetření, zařeknete se, že příště budete vyžadovat zanesení osobních údajů na ušním oddělení.

Usadíte se s dítětem v čekárně a čekáte. Název "čekárna" nevznikl jen tak halabala. Není to žádná procházírna, to je potřeba si uvědomit. Čekat můžete na různé způsoby, ale hlavně tiše a útrpně. Až přijde váš čas, přijde sestra, zváží, jestli máte dost odčekáno a pronese zaklínadlo, kterým vás z čekání osvobodí. Po tom, co se to povedlo včera nám a vyčekali jsme v židli roztomilý dvojdůlek, dostaly jsme se konečně k zlatému hřebu celého výletu – zjevila se lékařka. Tady si pojďme zase věci dát do souvislostí. Lékař není lekař. Proto musíme dlouho čekat v čekárně. Je potřeba si zvyknout na to prostředí a uvědomit si, co nás čeká. Jen díky tomu se lékaře nezalekneme.

Lékařka provedla zběžnou kontrolu zraku mého potomka. Usoudila, že má holčička moc krásná očička. Bezva. To zásadně mění situaci. Nevystačila si však s kontrolou očí, rozhodla se, že se holce podívá i na pozadí. Považovala jsem ten nápad za výstřední, dokud mi nevysvětlila, že se jedná o pozadí oční. No, kdo ví, jestli. Radši se nebudu příliš vzdalovat. Byly jsme odeslány zpět do čekárny. Při odcházení z ambulance plné lidí jsem se nemohla zbavit dojmu, že se mi všichni dívají na pozadí, protože je to tady evidentně podivná skupinka s nezvyklými zájmy.

V čekárně nás navštívila sestra s kapkami, které mají za úkol rozšířit zorničky. Povím vám, je to dost strašidelný vynález. Ještě několik hodin poté se na mě dítě dívalo očima zombie. Duhovka zastrašeně ustoupí obrovsky rozšířeným panenkám a člověk dostává dojem, že bude po delším pohledu rozkapaného oním sežrán. Dcerka zřejmě vytušila, že bude po celý zbytek odpoledne neesteticky vykulená, tak se rozhodla klást odpor. Daly jsme takovou malou rodinnou bitku v čekárně, čímž jsme probudily některé čekatele a daly jejich životům na chvilku zase nějakou náplň. Začali se sázet, která z nás zvítězí a kdo na ně po lítém boji pohlédne očima sovy. Pán v županu přestal konečně ukazovat, kde má palce a kde trenýrky, a nechal si od méně postižené sousedky popisovat průběh bojů. Bylo to napínavé. Nezbylo mi než povolat do zbraně sestru a sestru té sestry. Když jsme konečně ve třech dospělých lidech zpacifikovaly jedno pětileté dítě (nakonec větou obsahující slovo „čokoláda“), přešla sestra k sousední židli a jala se rozkapávat dalšího pacienta.

Soustředila jsem se na uklidňování dítěte, což omlouvá, co jsem v rozrušení pronesla: „Podívej se na pána. Nechal si dát kapky a vůbec nepotřeboval, aby ho tři lidi pacifikovali.“ Vzhlédla jsem směrem k šikovnému pánovi, co vůbec neplakal, abych zjistila, že si k nám v průběhu bitvy přisedl onen vězeň se svým trojčlenným policejním doprovodem.

Karamba!* Asi bych si taky měla zajít na oční, než příště něco pronesu nahlas.

*Slovníček:

True story, I swear. Anglická věta. V češtině znamená: „Nekecám, fakt!“

Karamba! Moravská verze španělského caramba. Význam: „Pro smilování Boží, co jsem to zase kvákla?!“

P.S.: Jelikož bych nerada, aby mi na libereckém očním příště vypíchli "omylem" oko, upozorňuji, že některé informace v článku jsou smyšlené a některé přehnané. Například ta o pánovi v županu. Ve skutečnosti mu to docela šlo.