Moraváci nechlastají

Uvedla jsem v omyl svého vlastního manžela. Na svou obhajobu mohu uvést pouze to, že jsem to udělala z mladické nerozvážnosti a lehkomyslnosti. Následky mého jednání jsou fatální – dostala jsem Moraváky do řečí. 

Když si mě můj drahý vyhlídnul a za pomoci různých pomůcek a technik (kytara, Já, písnička, laciné víno, osmnáct korun a nadprůměrný počet významných pohledů) se mě pokusil okouzlit, trávili jsme celé noci vyprávěním. On mi řekl, že v Liberci je Ještěd (kdo to mohl tušit!) a já že prý mám kukadla jak zrcadla. Já jemu něco málo o sobě, své rodině, svých kamarádkách, traumatech z dětství, svých plánech, cílech, názoru na množství soli v korbačících, postoji k otázce vyzbrojení, totiž vystrojení armády, zkrátka celé hodiny jsem poutavě vyprávěla a on se mých slov nemohl nabažit.

Jednou z věcí, které jsem zahrnula do svého několikaměsíčního monologu, byl dozajista velmi zajímavý fakt – Moraváci nechodí tolik do hospod. Mohli byste namítnout, že bez důkazního materiálu mé tvrzení stojí na vodě. Ale to byste mi museli dokázat skočit do řeči. Hodně štěstí.

Muž mých snů prošel několika stádii přijetí té informace, konkrétně:

1. Nedůvěra
2. Zpochybňování
3. Smích
4. Nutnost uznat, že to musí být pravda, protože jinak bude po kukadlech.

Když sám rád dobrovolně uznal, že na tom možná něco je, začala jsem neskutečně zajímavě vyprávět o jiných záležitostech a kauzu Moraváci v hospodě nechala usnout.

Celá záležitost však vyplavala znovu na povrch po našem srazu se základní školou. Tento se konal na chatě jedné ze spolužaček hluboko uprostřed Valašska. Vzala jsem s sebou svého milovaného, protože láska, jedno tělo, jedna duše a tydlety věci. Hlavně jsem mu asi potřebovala něco dopovědět. Sešlo se nás dost, všichni jsme měli velkou radost, že se po letech vidíme, i začala jsem vyprávět, jak jsem se celé ty roky měla. Bůh ví, čím to pak bylo, že jsem ani nezaregistrovala, že se nálada v seskupení mění. Prozřela jsem někdy po třech, čtyřech hodinkách, kdy jsem se už pomaličku dostávala k tomu, jak jsem byla přijata na střední školu. Jak vidíte, měla jsem před sebou ještě hodně práce.

Najednou jsem však s překvapením zjistila, že se vládce můj, slunce moje jasné, intenzivně diví. Upřela jsem tedy pozornost jeho směrem a pokusila se rozklíčovat situaci. Scéna byla jasná: Křoví, v něm spolužák, na něj padá druhý. Takže normálka. U křoví stojí můj muž a vedle něj jiný, velmi vysoký a statný muž. Jiný muž mému muži živě vypráví a ukazuje nějakou igelitku. Můj muž jinému muži nic neříká a vypadá, že se cítí nesvůj, protože si svou igelitku zapomněl doma a nemá tedy co nabídnout. Přistupuji k podivnému páru a snažím se zjistit, co tak vyplašilo mého srnečka. Spolužák mi vysvětluje, že sbírá zapalovače, a že to je boží, a že to máme zkusit taky, a že jich má moc, a že nám je všechny ukáže, protože půjdeme k němu domů, a že umí řídit i v tomhle stavu, a že co je to za blbou otázku, a že je mu ten můj Pražák sympatický, a že s ním bude pít. Můj Pražák nesměle pípnul, že v Praze byl jen dvakrát na školním výletě, ale to rozněžnělého obra nezastavilo.

„Budeš mi o tom vyprávět, až spolu budeme pít!“ zavelel.

Bylo mi jasné, že byť můj muž zasvětil tréninku nejednou volnou chvíli, tohle nemůže přežít. Z obra se vyklubal můj spolužák Ondra, se kterým jsme v jeslích tyranizovali ostatní batolata. Drsný kluk. Nebojí se ničeho. Do gangu k němu jsem se tenkrát v jeslích dostala díky projevené odvaze. Místo spaní po o jsem totiž rozškubala péřový polštář na prvočinitele, což mi u vostrejch cápků z Motýlků vydobylo doživotní respekt. Jen díky tomuto privilegiu se mi podařilo vykoupit muže z otroctví a vyměnit ho za slabší kus, který jsem vyhmátla z křoví a opřela o dva zkřížené smetáky. Byl by se pohodlně mohl opřít o smrad, který se z něj linul, ale chtěla jsem to trochu pojistit.

Rozhodla jsem se začíst si chránit, co je mé a poctivě začala rekognoskovat situaci. Táborák na zahradě jsem vyhodnotila jako bezpečné místo, kam se můžeme uchýlit a dočkat rána o neslazeném čaji. V tom se odkudsi vyřítil jiný spolužák, který už několik hodin stál v maskáčích přitisknutý k úplně bílému kmeni břízy a nehýbal se. Původně jsem ho považovala za strašáka do bříz. On mi však později prozradil, že podcenil přípravu a nezvolil ideální barvu maskáče pro splynutí s okolím. Jinak že bych si ho vůbec nevšimla. Nevšímala jsem si ho, ani když jsem ho viděla, tak nevím, co by na tom změnilo maskování, ale nechtěla jsem mu zlomit maskované srdce. Náhle něco mrsknul do ohně, nahnul se k mému muži tak, že měl svůj nos od toho jeho asi dva a půl centimetru a pronesl s podivným jihoamerickým přízvukem: „Takhle to hulili ve Vietnamu, kámo!“ Překvapeně jsme sledovali dým, který se z ohně plného marihuany vyvalil a neohroženě zamířil přímo na druhou stranu, do údolí, kde se rozkládá jádro vesnice. Představa totálně zhulených valašských babiček v šátku, které se ráno probudí zavěšené za nohu na stromě, kde celou noc snily o tom, jaké je to být netopýrem, mě natolik zaměstnala, že mě z myšlenek vytrhl až zápach spálené kůže. V poslední chvíli se nám podařilo odtáhnout dále od ohně intelektuální i fyzicky zdecimovanou mršinu, které začaly hořet boty. Po celou tu dobu spolužačka zvracela do pelargonií.

Nebyl čas na hrdinství. V kritických chvílích života člověku nezbude než tu a tam si ujasnit priority. Ta naše byla jasná – přežít. Pomocí kódů jsme si předávali informace, kde je čistý vzduch a kde se naopak pohybují podezřelé osoby. Podezřelá osoba A – Ondra, zasvětila celou noc snaze otrávit alkoholem chudáka zapřeného o smeták. Ten byl naštěstí dodán už v natolik dezolátním stavu, že mu slivovice stékající po tričku nemohla nikterak ublížit. Podezřelá osoba B – vojín z Vietnamu, si dala ještě dvě štamprle a nezbylo jí, než splynout s betonovými schody před chatou. Ostatní pohyb byl dost malátný, čímž jsme se dostali do výhody.

Ve chvíli, kdy panoptikálnost situace překročila všechny hygienické normy, jsme se uchýlili do chaty ke spánku. Ve vedlejší posteli jsme našli zaparkovaného dalšího bojovníka za tvrdší játra. Spal spánkem spravedlivých, takže stačilo použít vycpávky uší a zalehnout také.

Ráno jsme se pokoušeli opustit místo dřív, než si Ondra všimne, že mu smetáková oběť upadla a vydá se hledat další kořist. Začala jsem se rychle oblékat, když tu procitnul náš spolubydlící. Vyděšeně se na mě podíval a roztřeseně se zeptal: „Oblékáš se, nebo svlékáš?“ Ujistila jsem ho, že ačkoliv mnou cloumá libido, jen co na něj pohlédnu, spíš zdrhám. To ho uklidnilo. Požádal mě, abych ho probudila, až budeme v Pardubicích a znova usnul.

Ven jsme se vyplížili velmi nenápadně a z kopce sjížděli s vypnutým motorem. Ještě deset kilometrů od toho místa se muž nervózně díval do zpětného zrcátka a vyděšeně cosi šeptal. Z ničeho nic zastavil, zapíchl mi prst do hrudi a zařval: „Moraváci nechlastaj, jo?!?“

„Nechodí do hospod, jsem říkala…“ pípla jsem nesměle.