Prsa plavou

„Dostanu tě za hranice všedních dnů!“, zahřímal jednou můj muž po návratu z práce, přilepil mi tisícovku na čelo a tvářil se, jako by v tombole vyhrál vysokozdvižný vozík. Pochopila jsem, že ta tisícovka není jediná.

Nelze vyloučit že má někde sestřičky. Tvářila jsem se proto velmi přátelsky a příjemně (oproti jiným dnům, kdy ho mezi dveřmi zbičuji). Zvažovala jsem i nabídku teplé večeře, ale jelikož jsem v té době vařila hůř než soustružila a s tím soustružením to bylo vážně hodně špatné, rozhodla jsem se neriskovat.

„Pojedeme za vodu!“ hrdě mi manžel přibližoval svůj plán.

Trochu zklamaně jsem se zadívala z okna našeho tehdejšího bydliště na druhou stranu Vltavy na Zbraslav.

„Dál! Hádej kam!“ pochopil mé obavy.

Manželův entuziazmus byl velmi nakažlivý. V průběhu dalších minut jsem se tak dozvědla, že se nejedná o dlouho avizovaný výlet do Poděbrad a ani to nevypadalo, že mě v obchoďáku vrazí do vláčku a dokud tu tisícovku nevyjezdím, nebude mě chtít vidět. 

„Pojedeme do Mexika! S batohem ho procestujeme trasou, kterou turisté příliš nevyužívají. Nepotkáme jediného Čecha, nasajeme atmosféru pravého Mexika, zajedeme se podívat na pyramidy a pojedeme jen s batohem na zádech!“ horlil nadšený muž a jeho výraz napovídal, že jestli to jen trochu půjde, jednu pyramidu si koupíme domů.

Považovala jsem ten nápad za výborný, zabalili jsme si tedy krosnu, koupili letenky a vyrazili do světa, ve kterém nepotkáme jediného Čecha. Pravda, ve vnitrozemí se nám to dařilo. Ve městě Oaxaca si nás dokonce místní děti fotily, protože zřejmě ještě nikdy neviděly někoho tak bílého, blonďatého a vysokého, jako je můj manžel. Nebo si ho spletly s Kevinem Costnerem, to se mu stává pořád.

Po více než dvou týdnech cestování vnitrozemím jsme se domotali až do malebné vesničky u Pacifiku. U místních jsme se začali poptávat po ubytování. Jelikož jsme španělsky uměli jen chorizo a corazón, byl to trošku problém. Možná proto nás dovedli do vybetonované kobky, ve které nebyla ani postel. Zkonzultovali jsme další postup ve vyjednávání se slovníkem a po dvaceti minutách práce se dostali o notný kus ve strategii jednání dál. 

„No!“ řekl můj neoblomný průvodce nekompromisně s dokonalým mexickým přízvukem.

Vychytralý domorodec nás tedy dovedl k jinému ubytování, o kterém rukama, nohama a místy i za pomocí lalůčků tvrdil, že je kromě již viděného skvostu jediné ve vesnici. Dodnes mám trochu podezření, že využil psychologickou fintu ukaž to nejhorší, aby rádi sáhli po čemkoliv jiném. Odpouštím mu však, jelikož to „jiné“ bylo božské. Jednalo se o ten nejromantičtější kýč všech dob. Překrásné chajdy přímo na pláži, postel vybavená moskytiérou, restaurace na pláži kousek od moře, zkrátka sen. Vybalili jsme si věci v pokoji a zalykali se pocitem nepopsatelného štěstí. Muž mě přivinul na svou hruď a evidentně se dožadoval pochvaly, jak hezky to vymyslel. Pochvaly se dočkal vzápětí.

„No podivej, táto, to je super! Lepší jak Bulharsko, že jo? Škoda, že tu nemají ledničku. Aby se nám nezkazila ta paštika!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje.

Nevěřícně jsme se na sebe zadívali. Jak je toto možné? Jsme ve vesnici o osmnácti obyvatelích, která skoro není na mapě, a v pokoji, který je od nás oddělen stěnou spíše naznačenou, narazíme na Čechy. No nic, nejsme povahy nesnášenlivé, následující dva dny jsme se tedy uctivě zdravili se sousedy. Pan soused se sice každou nocí prořval, protože stupeň hluku, který vyvolával, se již za chrápání označit nedá, ale za pomocí špuntů do uší překrytých dvěma polštáři připevněnými šálou k uším jsem se pohodlně vyspala. Při odjezdu jsme se pro jistotu přeptali na další plány sousedů a trochu se nám ulevilo, že se s našimi rozcházejí.

Následující dny cestování nabídly tu nejpestřejší paletu mexických zajímavostí. Pyramidy, horko, džungli, prašivé psy, jeskyně zaplavené blankytnou vodou, ve které jsme se koupali jen sami dva, místní pálenku, široké klobouky, vodopády, chudé vesničky, rozličné dopravní prostředky a… Černou Kroniku.

Poslední dny výletu jsme trávili u moře nejkrásnějšího z krásných – u Karibiku. Bohužel pro nás měla stejný nápad i jistá paní z Tábora, která měla kromě tohoto nápadu ještě celou přehršel nápadů jiných. Všechny se vyznačovaly tím, že byly výrazně skvělé. Celá ta paní byla výrazně skvělá. Je to s podivem vzhledem ke všem tragédiím, které potkaly ji, nebo někoho jejího blízkého; případně někoho, koho v životě neviděla, ale četla o něm; nevyjímaje i ty, které v životě nepotkala, ani o nich nečetla, ale hodně o nich slyšela. Pobyt s takovým člověkem je velký dar. Danajský dar. Jak jsme pochopili z chování jejího manžela, považoval svou dovolenou za poněkud instantní (dá se snést, jen když se něčím zaleje) a moc bych se nedivila, kdyby tento přístup přenesl i na zbytek svého života.

Zatímco on vyspával opici, paní líčila pasti na nás, nebohé oběti historek, které nás mohou obohatit o mnohé strachy a fóbie. Mého muže vyváděla z míry nejen obsahem svých nekonečných litanií, ale i roztomilým zvykem nenosit horní díl plavek. Madam byla od přírody obdařena přednostmi vskutku ohromnými, které se ve vodě chovaly jako bójky. Nebyla bych si toho u sebe všimla, ale Černá Kronika mě poučila i o jednom fyzikálním jevu – prsa plavou. Čím jsou větší, tím dál se dostávají od své majitelky. Ta nad nimi po pár metrech ztrácí kontrolu, prsa pak narážejí do lidí, zamotávají se do řas a překvapují potápěče při výnoru. Ty její by byly schopny při případném výskoku ve vodě vyvolat vlnobití a potopit menší lodě.

Zajímavý postřeh, který jsem si díky ní z dovolené přivezla, je ten, že můj muž má potíže hovořit s cizí dámou, jejíž bradavky mu plavou v ústrety. Jednou na něj jedno prso zaútočilo uprostřed příběhu o tom, jak komusi obrovská vlna vytrhla dítě z ruky a to už nikdy nikdo nespatřil. Manžel se evidentně modlil, aby přišla velká vlna a poskytla mu podobné služby.

Na pláž jsme se kvůli Černé Kronice plížili vždy rozděleni a vybaveni sérií tajných znaků. Podél palem, maskováni klobouky a brýlemi, skryti za rozložený ručník jsme se přibližovali k pláži nadmíru obezřetně. Krákoravý hlas Černé Kroniky nás naštěstí většinou varoval před nebezpečným místem výskytu. Nebála se totiž ani mezinárodních styků a své hororové příběhy cpala i lidem, kteří ji nerozuměli ani slovo, šťastlivci. Jeden den se jí zřejmě prso zamotalo do řas, protože babu moře ne a ne vyvrhnout. Riskovat, že se nepozorovaně dostaneme do vody, aniž bychom narazili na plovoucí prsa, jsme si nemohli dovolit. Přece jen byla dovolená příliš krátká a nechat se v Mexiku zavřít za utopení otravné ženské by bylo mrzuté. Museli jsme proto většinu dne trávit na pláži z dosahu hotelového baru, což bylo vrcholně nepříjemné. Ovšem ne tolik, jako příběhy o nevypočitatelnosti osudu v podání Černé Kroniky.

Pár dní ve společnosti naší nemilé známé z nás udělalo mistry převleku a akční hrdiny v jednom. Po hotelu jsme se podle vzoru amerických filmů pohybovali jen v klimatizačních trubkách. Stravovali jsme se pod stolem kryti dlouhým ubrusem a vybaveni periskopem pro rekognoskaci terénu vyrobeným z ruliček od záchodového papíru, alobalu a zrcátek. Nikdy jsme nevycházeli bez maskování a koupali se v kostýmu labutě. Byl to jediný maskovací oblek, který jsme v hotelu sehnali a co se týče odvedení pozornosti, příliš se neosvědčil.

Jednoho dne, když jsme se zrovna po střeše vydávali na procházku, zaslechli jsme známý skřehotavý hlas. Zastavili jsme pohyb, dech i veškeré ostatní procesy včetně bití srdce, aby nás baba nevyčuchala.

„Ta večeře byla otřesná! Rozumíš! Otřesná! Kdo ty mexikány učil vařit? No kdo? Pověz?!“ domáhala se Černá Kronika manželova přiznání, že v tom má on osobně prsty.

„A ten číšník! Co ten má za chování! Jazyky neumí a myslím, že mě svádí! Tobě nevadí, že mě svádí? Co? Řekni něco!“ rozčileně se domáhala manželova stanoviska.

„Tobě nevadí nic. To jsi celý ty. Nevadí ti ani ten mladý Čech, co mě pořád vyhledává a evidentně ho přitahuji. A víš, co? Víš, co?! Když ti to nevadí, tak já se s ním vyspím!“ zařvala Černá Kronika krutý ortel nad mým nebohým manžílkem.

Můj muž omdlel. Ačkoliv se mi jej podařilo zachytit před pádem ze střechy, několik hodin se nacházel v kritickém stavu.

Už se těším, že až potkám na dovolené nějaké Čechy, budu jim o tom poutavě a dlouze každý den vyprávět, aby věděli, jaká nebezpečenství na člověka číhají při cestování. A pro zvýšení efektu budu nahoře bez.