Jak mě zdržovala Aňa Geislerová

Vždycky jsem si přála být součástí nějakého hodně ostrého gangu. Představovala jsem si, jak se pevně přimknuta k zádům ztepilého motorkáře oděna v kůži a helmě s krvavě rudou namalovanou lebkou budu prohánět po valašských kopcích.

V podstatě se to nakonec i stalo, pokud ovšem přimhouříme oko nad tím, že místo kůže jsem na sobě měla manšestráky, místo motorky pod sebou fichtla a místo motorkáře před sebou mámu. Jo a lebku jsem měla v helmě a ne na helmě. A ne krvavou, ale odkrvenou.  Jo a bylo mi asi devět, když jsem řekla, že jdu radši pěšky, protože máma příliš řeže zatáčky a na to já nemám nervy. Máma byla vždycky rebel. V naší malé obci byla o kvalitní drsnou zábavu nouze a u akvaristů už nebrali, tak jsem chodila do výtvarky. To je hodně zabijácká zábava, někdy jsme používali i nůžky!

V dospělosti jsem však znovu zaslechla vábení druhé, velmi temné strany. Cítila jsem, že té revoltě musím jít trochu naproti. Ale kam se podít? U koho hledat radu, jak pravidlům s výsměchem chrstnout hrstku písku do očí? Kdo se nebojí vyjádřit názor, i kdyby byl sebeblbější? Inu ano! Stanu se blogerkou! Pravidla pravopisu už nikdy nebudou svazovat mou mysl a když budu chtít, klidně SI NECHÁM ZAPNUTÝ CAPSLOCK! Vykřičníků mám za ta léta v šuplíku taky dost, takže hurá na to!!!

Za vrchol své psací kariéry jsem dlouhou dobu považovala to, že vůbec nastala. To málokdo čekal. Ostatně stejně jako to, že přežiju dětství vychovávaná ďábelskou krotitelkou splašeného stroje jménem Pionýr. Zdálo by se, že mi takové životní úspěchy musí nadosmrti vystačit, ale pak přišel další mezník – den, kdy se mi omluvila Geislerka.

Ano, přátelé, je to tak! Konkrétně se tak stalo minulý pátek na veletrhu Svět knihy, kde jsem měla autogramiádu a kratičkou moderovanou besedu o své knize. I Aňa Geislerová napsala knihu. A i ona se umí podepsat. To nemůže být náhoda, jistě jsme po narození krutým osudem rozdělené sestry!

Na celou akci jsem dorazila po tříhodinové cestě vlakem z Moravy. Za celou jízdu se mi nepodařilo setřást jakési dvě děti, které tvrdily, že jsou moje a dožadovaly se řízku a pozornosti. Místo abych tedy relaxovala s okurkami na očích, krotila jsem dorost se smrtí v očích a kyselými okurkami na tričku, kalhotách a batohu. Po dojezdu a upoceném sprintu na parkoviště do čekajícího vozu k čekajícímu manželovi jsem se vydámičkovala v autě, což už tak my, hvězdy světového formátu, děláme. Obléknout si silonky a upnuté šaty tak, abych si omylem nespustila airbag a taxikářům, kteří celé parkoviště roubují, neukázala ani centimetr kůže navíc – tomu říkám eskamotérský výkon! Ovšem nic to není proti zapínání dlouhého zipu na zádech velmi úzkých šatů vsedě. Po rozcvičce jsem se dokázala i namalovat svými polozaschlými proprietkami, které používám maximálně jednou za deset let (jsem hvězda světového formátu vyznávající přírodní look). Starší dcera po pohledu na mě vykulila oči a zeptala se: „Maminko, proč vypadáš tak nenormálně?!“ Bylo jasné, že jsem krasavice interkontinentální a můžeme tedy s klidem vyrazit.

Celé odpoledne mělo několik zajímavých momentů, o které bych se s vámi chtěla podělit. Předně – Aňa Geislrerová má nevkusně mnoho fanoušků. Chudák holka. Chvilku jsem si myslela, že jsem na benzince před dámskými toaletami, ale pak se ukázalo, že na konci té fronty je člověk. Velmi smutný příběh. V okamžiku, kdy už oficiálně měla na stejném místě započít moje autogramiáda, měřila fronta jejich fanoušků už jen kilometr a půl. Vypadalo to, že budeme muset vyhlásit požární poplach, aby se ti pomýlení lidé vůbec rozešli. Když už jsem začala probírat s redaktorkou strategii rozehnání davu, všimla jsem si, že na konci té fronty zfanatizovaných lidí stojí můj muž, tváří se dychtivě, v rukách svírá fotografii paní Geislerové a nervózně podupkává.  Skvělé. Když to tady rozeženu holí, požádá mě muž taky o autogram. Na rozvodové papíry. Láska je láska, to se nedá nic dělat, musím počkat.

Nakonec jsem se dočkala. Aňa odbavila i mého muže, který s hlasitým „Jupí!“ přitisknul fotografii na prsa a odhopkal do davu, a kývla na mě omluvně. Že už je s tím svým davem komparsistů vážně trapná ji musel nakonec elegantně naznačit pán s výborným vkusem, který jí vrazil moje knihy pod ruku a dožadoval se podpisu. Ano, měl několik mých knih. Dvě jsou přece několik.

Zasedla jsem tedy na místo ohřáté rusovláskou, která už léta čeká, až ji můj muž osloví, a když se jí to konečně stane, nemá ani dost taktu na to, aby ze slušnosti omdlela radostí, nebo tak něco. Celý hvězdný okamžik té-co-se-převlékala-na-parkovišti-a-podle-toho-taky-vypadá započal moderovaným rozhovorem s Hankou Koutnou. Hanka mi řekla, že jsem moc milá a vtipná a dívala se na mě takovým tím pohledem, jako že je jí mě moc líto a něco říct musela.

Následně se ke stolu přivrávoral pán, který je buď krutě vystajlovaný lumbersexuál, nebo neupravený opilec. Shodil pyramidu knížek, půlku zúčastněných urazil a pak mě na rovinu požádal, ať mu jednu knížku dám, že bude rád. Jinak prý ji nechce. To je fér, myslím si. Knížku jsem mu nedala, protože jsem tam žádnou svou neměla a vstát a zaběhnout mu ji koupit mi tak nějak přišlo divné, když každou chvíli přijdou ty davy pro podpis, takže nakonec moc rád nebyl.

Jen co zmizel nespokojený opilec, přišel ke stánku pán s bílými vlasy, bílým tričkem a bílou hůlkou. Vysvětloval nám, že se stará o převod knih do Braillova písma. Potom požádal o společnou fotografii.

„Já nemám foťák“, povídám mu podle pravdy. „Máte vy nějaký?“

„Chachaaa! Na co já bych měl foťák?“ povídá pán a pobaven k nevydržení odchází vyhledat fotografku nakladatelství. Po návratu zapózujeme pro společnou fotografii.

Mně to ale nedá a musím se zeptat: „A na co vám bude ta fotka, že jsem tak smělá?“

„Ta je pro vás, abyste na mě měla památku!“ směje se pán a odchází. Klasik.

Sérii opilec-slepec uzavírá kanec. Pán středního věku, který také požádá o společnou fotku. Při pózování se mi svěří se svým letitým problémem.

„Mamka mi vždycky říká: musíš se na ty ženské tak lepit? Co to je za otázku, že jo? Jasně že musím!“, vysvětlí mi a má se co držet, aby mě nepoplácal po zadku.

Přiznávám, že autogramiáda získává pro mě velmi nečekaný spád. Rozhlížím se kolem a čekám, odkud se vyřítí další fanoušek s nějakou zajímavou anomálií, když tu přichází půvabná žena. Vypadá normálně, nechce mě otlapkávat a přiznává, že se občas potkáváme na Facebooku. Zcela rozhozena faktem, že mě ta holka snad ani neobejme, vykoktám ze sebe pár vět, které zpětně vyhodnotím jako průměrně zdařilou urážku. Je vidět, že už v tom prostě umím chodit. Přece si nenechám ten počet fanoušků přerůst přes hlavu. Ještě dopadnu jak Geislerka.

Sběrači autogramů se na podaný lístek podepíšu úplně nahoru úplně do rohu. „Celý ten lísteček je pro vás“, upozorňuje mě. Jo aha… Jsem zvyklá psát seznamy na nákup, tam se holt nepíše na šířku rozmáchle Rohlík, ale člověk úsporně lepí slova pod sebou.

Po tom, co rozdám desítky podpisů (některé dokonce i do knihy), odcházíme do zákulisí. Tam nacházím svého muže, jak s oběma našimi holčičkami sedí u stolu sousedícího s Aniným. Ona mu nedá pokoj, ta po něm jde! Protože jsem veliká hvězda, velkoryse nad tím mávnu rukou a zapluju k baru na šampáňo. Došly skleničky. Aha. Do kelímku bychom to nechtěly? Já nevím, pila by Angelina Jolie šampaňské z kelímku? Zajedu pohledem ke stolu Ani, která má v šampaňském servírovaném ve skleničce dokonce i jahodu. Pozor, skleničky se našly. Na džus. No nic, furt je to šampaňské, to mi musí stačit. Jahody nejsou. Než mi do toho rozkrájí jabko, beru, co je.  Rozpřádám hovor se svou redaktorkou a ohromnou fotografkou a blogerkou Lenkou Faltejskovou, která se náhodou nachomýtla ke stánku, a ukázalo se, že se s redaktorkou zná. Hovor krásně plyne, výborně se bavíme, když tu mě za nohu tahá malinkatý růžový člověk. Drží se za zadeček, oči vykulené až navrch hlavy a hlásí: „Maminko, utíkej! Čůlat!“ Ve vysokých podpatcích se utíká špatně. Ztratila jsem cenné vteřiny na startu a šanci neproměnila.

S plnou igelitkou biologického odpadu se uctivě loučím, přestávám si hrát na ohromnou hvězdu a pokorně se jako správná máma ubírám k domovu.

A tak si my, světové celebrity intergalaktického významu, žijeme. Ovšem můj muž, ten je spokojený. Jeho dítě se potentilo dvacet centimetrů od Ani Geislerové. 

Článek o Ani Geislerové prostě musí mít P.S.: Z celé té grotesky vyplynul ještě článek s rozhovorem, který stojí za shlédnutí minimálně pro vydařenou fotografii. Inu, pátek 13. je pátek 13. https://www.bux.cz/literarni-kavarna/rozhovory/budu-rada-kdyz-si-pro-muj-autogram.html

Důkaz, kdo je doopravdy vtipný zde: