Setkání se zločinem

Společný pobyt s kamarády bude fajn nápad, řeklo si deset malých černoušků a vyrazilo na pustý ostrov. Jak to dopadlo, ví každý, kdo čte rubriku Agatha radí, pátrá, informuje.

I my s kamarády hip hopery jsme měli podobný nápad. Pro nedostatek ostrovů v okolí nám nezbylo než vzít zavděk penzionem v Krkonoších. Bylo nás dokonce i o pár víc než deset, aby po zločincových zásazích zbyl někdo, kdo bude moci vydat svědectvím o hrozném krkonošském mordu (dramatická hudba v pozadí). Ten někdo jsem já (gong!).

Bylo jaro. Děly se takové ty věci, co se na jaře dějí. Rodili se králici, dusili se alergici a v obchodech byl výprodej. Nám to ovšem bylo více méně šumák, protože jsme byli na chatě bez dětí, tudíž svobodní, nevázaní a rozdivočení. Měli jsme v úmyslu to tam roztočit a bude-li to nutné, klidně i rozbít. Až tak rozdivočení jsme byli. Úplní metalisti. Pro začátek jsme si dali latté, protože tak začíná každá pořádná jízda. Později jsme se šli projít. Nevím, jestli se metaláci na zájezdě chodí projít. Ovšem kam by chodili pro netopýry, kterým by mohli ukousnout hlavy? Do obchoďáku do mrazáku asi ne. Za celou procházku jsme nepotkali ani jednoho netopýra, jen pár ovcí. Ukousnout ovci hlavu je dost nepříjemný zásah do jejího soukromí a navíc bychom měli mezi zuby chlupy, tak jsme se pro jistotu odebrali zpět do chaty ochotni zlít se jak maturanti.

Tahle… maturanti mají poměrně nová těla. To se úplně nedá srovnávat, to by nebylo fér. Proto jsme si museli zavést koeficient, který by zahrnul do výpočtu spotřeby alkoholu opotřebení pijáka. U nás byl koeficient zhruba osm, tzn. jedno naše pivo se rovná jednomu maturantskému osmipivu. Ten výpočet se nám děsně komplikoval, protože si někteří jedinci dali tři malé a tím maturanta skoro zabili. Nicméně večer se vyvíjel podle představ, bylo to velké, mohutné a jásavé.

Když se většina lidí v devět zvedla, že půjde spát, stala se podivná věc. Romaně, majitelce chaty, propůjčené nám k divoké pařbě, začaly chodit podivné zprávy z cizího čísla. Nejdříve se záhadný neznámý domáhal fotek z vířivky. Ano, byli jsme ve vířivce a děly se tam děsné prasárny. Konkrétně tedy vířivka nevířila, takže jsme si dělali vlny rukama. Nás nic nezastaví, popadneme zábavu za pačesy stůj co stůj! Jedna z nás si dokonce před vstupem do vířivky sundala rolák. No Woodstock hadr!

Romana se zpočátku sama pokusila zjistit, kdo se pokouší zajistit si inkriminovaný fotomateriál. Bylo jasné, že se jedná o někoho, kdo ví o naší party ve vířivce, která vstoupí do dějin jako Večer tříbublinkový (fazolačka na večeři byla jasná volba).  Po pár výměnách však Romana byla v úzkých a zapojila raději do rozhovoru i zbytek osazenstva.

„Kdo jsi?“, zeptali jsme se na rovinu.

„Tvé svědomí“, odpověděl nám na podivnou rovinu neznámý.

Odcházející pochopili, že budeme možná svědky zajímavého příběhu, posadili se tedy zpět ke stolu a zapojili se do hlasitého přemýšlení, kdo si to z nás asi dělá šprťouchlata. Markéta si samým vzrušením začala luštit křížovku, přesně podle příručky Kalba jako bič v deseti krocích. 

„Kde jsi?“, pokračovali jsme společně ve výslechu.

„V sauně“, přišla odpověď obratem.

„Tam jsem byla, nejsi tam“, odvětila Romana.

„Nelži, Romano, nelži! To se nedělá!“, překvapil neznámý.

Davem proběhla první vlna nervozity. Pavla se začala křižovat a Martina si přikryla dlaní ústa, aby potlačila výkřik hrůzy.

„Blufuje!“, snažím se ostatní uklidnit. Jsem pexesové eso, blufování je moje druhé já.

Romaně to nedá a jde se podívat do sauny. Doprovází jí Martin. Zpět se vrátí jen Romana. Markétu, manželku Martina, to natolik rozhodí, že si nemůže vzpomenout na nelétavého ptáka na čtyři. Romana ji uklidní informací, že Martin sám obchází chatu vybaven ubrouskem a propiskou a hledá případného vrahouna. Asi aby se mu podepsal. Martin dělá v bance, třeba mu lupne nějakou půjčku a on si to vraždění pro příště rozmyslí, protože nebude mít ani na příborový nůž, říkám si.

„Nikdo tam není. V bazénu bylo zhasnuto, tak jsem jen zhasnula v sauně a šla zpátky.“

V tu chvíli se mi zastaví krevní oběh v těle. Odcházela jsem z bazénu poslední a zhasnuto rozhodně nebylo. Když ostatní informuji o této nové skutečnosti, Martina vykřikne. Markéta jen pokrčí rameny a přelistuje v novinách na seznamku. Muže ji nejspíš někde rdousí padouch, ale to ještě není důvod, aby se nechovala jako dáma.

„Konečně jsme se mohli potkat a ty mi tu zhasneš!“, přichází další zpráva.

„Uaaaaaaaa!“, přidává svůj názor do pranice Martina. Minimálně tři zúčastněné dámy s ní vřele souhlasí.

„Znáte tu knížku Deset malých černoušků?“, ptám se, abych je uklidnila. „Všimly jste si, že nás ráno bylo dvanáct a teď už je nás jen deset?!“, pokračuji v nastolování klidu a pohody.

„Agatha Christie je mojí inspirací!“, přichází zpráva, která Renátě mírně vytlačí oči z důlků.

V celém penzionu jsme jen my a dva číšníci. Ti jsou s námi v místnosti a vypadají, že se věnují práci. Jeden z nich je navíc v práci první den, takový druh vtípku je od něj tedy velmi nepravděpodobný. Lucka, dcera detektiva, si jde rafinovaně koupit lízátko (my v tom paření prostě umíme chodit jako málokdo), aby je zkontrolovala. Když už je u baru, udeří nečekaně na číšníka:

„Ukažte mi mobil!“

Překvapený číšník na ní vyvalí oči a nechápavě se domáhá vysvětlení. Lucka se mu neohroženě podívá do očí a zašermuje před ním lízátkem, čímž ho natolik vyhodí z konceptu, že mobil vytáhne a nechá si ho prohlédnout.

„HA! Všechny esemesky jsou smazané! To je podezřelé! Nezdá se vám to podezřelé?!“, vítězně k nám vede číšníka za ucho Lucka.

„Ať Romanu prozvoní!“, zazní dav jako jeden muž. Martina nic neříká, protože ještě trochu křičí. Už začíná modrat, takže to vypadá, že se za chvilku zase uslyšíme.

Prozvoněním se ujistíme, že číšník to nebyl, jeho číslo majitelka penzionu má. Karamba!

Náhle se otevřou dveře a v nich … Martin. V podpaží si nese plyšového medvídka a bojácně těká očima po místnosti. Jsme zachráněny! Jediný muž mezi námi si zašel pro medvídka, nemůže se nám nic stát. Toho vrahoun nejspíš neodrovnal, protože se smíchy netrefil.

Po další hodině, ve které jsme se ujistily jen o tom, že ten člověk ví všechno o každém našem kroku a že Lucka dokáže slízat lízátko v rekordním čase, jsme číslo zablokovali a šli spát. Martina jsme pro jistotu zamkly, aby se moc nebál a usnuly s tím, že je velikou záhadou, kolik a v jakém stavu se nás ráno probudí...Vrtalo nám hlavou: Kdo to píše ze své skrýše?

U snídaně se ti z nás, kdo noc přečkali ve zdraví, dozvěděli pravdu. Totiž (víření bubnů) – na croissantu je hrozně znát, když se rozmrazí. Fakt to nedělejte, není to dobré. Croissant musí být vždycky čerstvý. Joa taky jsme se dozvěděli, kdo nám psal...