Můj muž má udici. Ta udice se dědí z generace na generaci (respektive ji po něm mrsknul jeho otec, když zjistil, že rybaření je děsně naštvávací sport). Ta udice je panna mezi udicemi. Ještě nikdy nesbalila rybu.
Všichni v rodině bychom si moc přáli vědět, čím to, že je rybám tak odporná. Zkoušeli jsme ji načančat. Dostala splávek, který ji jiné udice mohly jen závidět a láskyplnou údržbu mého kutila všeuměla. Vše marno, vše marno! Za celou loňskou dovolenou jsme chytili jen úpal, klíště a rýmu z klimatizace. Neúspěchy jsme přisoudili problémům s návnadou. Zatímco muž se učil nahazovat, aniž by se knockoutoval zachycením za trenky či strom daleko za sebou, děti návnadu snědly. Ano, je to tak. Děti nám sežraly návnadu. Těžko si představit větší delikatesu, než je oschlý knedlík a chleba, který dospělec musí dělit sekyrou, ale v dětských hrdlech zafrčel než bys řekl Zatracenáudicepitomádebilnížesenatonevykašlu! Muž evidentně chvíli zvažoval, že hodí děti do vody a bude lovit na ně, ale naštěstí našel ztracenou rovnováhu a jen pokorně otevřel paštiku, jak se na českého turistu sluší a patří.
Letos muž před odjezdem na dovolenou nepodcenil přípravu, to se musí nechat. Navštívil fórum pro rybáře, aby se zeptal, na co chytat. Rybáři se ho zeptali, co chce lovit a v jakých vodách. Muž se nenechal zaskočit odbornými termíny a napsal, že ryby a v moři. Rybáři pochopili, že mají mezi sebou velikého znalce, přesto se ukázali býti skupinou přátelskou. Chvilku zřejmě jen tak seděli, dívali se před sebe a čekali, kdo se chytí. Nakonec jeden nevydržel a poradil, že na takovou úroveň rybářského sportu by nám mohl stačit kousek syrového hovězího. Shodli jsme se s mužem, že kusy syrového masa nám děti snad nesežerou a že by to tedy stálo za zvážení.
U moře muž pečlivě obhlížel terén. Chodil kolem vody a zkušeně ji četl. Po několika dnech, kdy už se ryby chodily dívat téměř na břeh, co tam blbne, zvolil místo lovu, svolal děti, mně přikázal roztopit krb a krvežíznivě nahodil. Tedy pokusil se o to. Ve skutečnosti tam třicet minut lomcoval s takovou tou věcí, co by se v ideálním případě měla otáčet a přitahovat tím vlasec. Taková ta věc prokluzovala, pak se netočila vůbec a nakonec z ní vypadával jakýsi drátek, který takovou tu věc totálně znefunkčnil. Mimochodem doufám, že jste si všimli, že mi rybářská hantýrka není cizí.
Tchán rybáře v zácviku chvilku pozoroval. Pochopil, že s takovou budeme mít zase paštiku, vydal se tedy na pomoc. Po chvíli jsem ze svého místa v ústraní jen zahlédla, jak se vrací do ubytovny pro brašnu s nářadím. Sálalo z něj odhodlání takovou tu věc opravit, nebo z ní vyrobit koloběžku, podle toho, co bude snadnější. Nakonec jsme se dočkali. První nához byl monumentální. Trenky zůstaly, kde mají být, a celá rodina s radostí pozorovala, jak se splávek zmítá a odplouvá.
„To bude macek!“, řekli jsme si. Muž začal přitahovat. Najednou znejistěl, protože čím více přitahoval, tím dále se splávek nacházel. O deset minut později, když se nám podařilo vylovit splávek čiperu, který se mohutným náhozem odmrštěn rozhodl pro svobodu a vydal se na okružní plavbu po okolí, mohl muž pokračovat v rybolovu. Splávek byl napomenut, usměrněn a umravněn. Nic tedy nestálo v cestě večeři o mnoha rybích chodech. Odešla jsem krájet citron, protože bez citronu to není ono.
Byla jsem již téměř na odchodu, když se ozvalo mocné zaklení. Považovala jsem jej za vítězný pokřik, kterým muž avizuje započatý boj se slizkým podvodníkem. Ukázalo se však, že sice muž něco ulovil, nicméně nebyla to ryba. Protože se šlapadlo špatně tráví, rozhodli jsme se ho hodit zpátky do moře, ale jen když nám splní tři přání. Všechny ryby z okolí se snažily ve vodě urvat místo s dobrým výhledem, aby jim neutekla ani vteřina toho podivného počínání. Plankton si vylezl na větší kámoše, aby líp viděl. Mně pomalu docházelo uhlí a trpělivost. Naděje však zůstala sedět na zápraží jako věrná družka naivity.
I dalších pár nahození zůstalo nevyslyšeno mořským podvodním světem. Jen návnada byla čím dál ohryzanější. Muž se tedy rozhodl vyměnit ji za nový, větší, šťavnatější kousek. Vydal se k misce s návnadou, ale jaké bylo jeho překvapení, když ji na svém místě nenašel! Záhada se vyřešila velmi rychle. O pár metrů dál stála naše nejmladší, házela rybičkám večeři a povídala si s nimi. Třiceticentimetroví macci se jí míhali kolem nožiček a vděčně panáčkovali. Kdyby byla kyblíčkem z pískoviště nabrala vodu, měla by ho plný ryb. Manžel zesinal, mlčky složil prut a odešel někam do západu slunce. Po chvíli si uvědomil, že tam nebydlíme, tak se otočil a vrátil se do ubikace.
Nenechal se však zlomit bezbožným výsměchem osudu. Rozhodl se, že rodině uloví ryby, tak rodině uloví ryby! Následující den se ještě stále moře zajíkalo smíchy. Jak se radostně chechtalo vnitrozemcům bez kapky zkušenosti s lovením ryb, vznikaly velké vlny a i nám bylo jasné, že lovcovy naděje jsou jen mizivé.
Muž od rána pozoroval moře a postupně mu tvrdly rysy. Ve výrazu se začínala zračit odvaha, vůle a ctižádost. Z ničeho nic se vymrštil od stolu, popadl proradnou udici a vrhl se vln. S údivem jsme pozorovali jeho konání. Turisté udělali na pláži kolečko a zvídavě se dívali, co se to v moři děje.
Můj muž, tvrdý lovec, který se nebojí ani plácnout komára novinama, se rozhodl zabíjet. Ve vzduchu byl cítit boj člověka s přírodou. Citlivější jedinci větřili krev a opalovací krémy. Na pláži vznikla improvizovaná sázková kancelář. Kurz jasně nadržoval rybám. Když už mě začínalo zajímat, zda se otec od rodiny vydal lovit ryby na protější kontinent, vyšvihl se tento na volně zaparkované šlapadlo a nahodil.
O dva dny později jsme ho vyzvedli cestou domů. Byl promrzlý, mokrý a pořád dokola drmolil něco jako „Hledá se Nemo“. Chleba s paštikou ho naštěstí vrátil do hry. To je stejně největší dobrota!
