Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O zlatých cihlách a zvýrazňovačích

4. 08. 2016 12:47:46
Zaklepala na dveře, ukázala na mě kostnatým prstem a nakřáplým hlasem opotřebované poběhlice zlostně zasyčela: „Jsi na řadě!“ Byl to ten typ, se kterým si začal skoro každý, aby ji pak na stará kolena s radostí opustil.

Na první pohled bylo patrné, že ta holka má hodně za sebou a že si je vědoma, že nemá co ztratit. Ve tváři se ji navždy otiskla bolest všech těch chvil, kdy byla její čest pošlapána. Nespočetněkrát už ji vzývali, hledali a prosili o ni na otlačených kolenou. Usmrkané nosy tlačili k jejím sukním a škemrali o trochu přízně. Když jim pak svou náruč otevřela, poplivali ji, pošpinili a zle pomluvili. Někteří s ní usínali, jiné pomyšlení na ni budilo ze spaní. Snad každý zažil ten okamžik, kdy ji až bolestně potřeboval. Představoval si, jak ji bude mít, jak se k ní pevně přimkne a už ji nikdy nepustí. Už v tu chvíli ale téměř všichni mysleli na to, jak ji zneužijí. Jak z ní vyždímají maximum a ošidí ji, jak jen to půjde.

Ano, přišla ke mně Paní Práce.

Já teda práci nikdy nešidila. Nebo si na to aspoň nevzpomínám.

Že bych s ní musela usínat, to teda taky ne. Možná v ní... no, pojďme od toho. Důležité je, že si teď spolu zase můžeme změřit síly. Je tomu pár dní, co jsem po mnoha letech postavila zase k soustruhu. K bankovnímu soustruhu.

Když jsem dostala nabídku pracovat v bance, převelice jsem se zaradovala. Předpokládala jsem, že v ní panují podobné podmínky jako v pekárně, tedy že zaměstnanci mohou v pracovní době neomezeně konzumovat všechno, co jim projde rukama. Připravila jsem se tedy na to, že si budu osm hodin připalovat doutníky pětitisícovkama, ze zlatých cihel postavím komín a pak ho budu s radostným výskáním bourat a ze zlatých prutů si upletu košík. Prostě typický den bankovního zaměstnance. Zapomněla jsem se pořádně přeptat, co bude náplní mé práce, ale tak nějak intuitivně jsem si představovala, že vyfasuju vidle a budu přehazovat hromady peněz, aby neplesnivěly odspoda. Protože tak nějak to tuším bylo u Strýčka Skrblíka.

Pro případ, že bych si mohla v rámci zaměstnaneckého programu nakoupit peníze s padesátiprocentní slevou, vzala jsem si první den do práce velkou kabelku (nůši jsem zavrhla, nešla mi k polobotkám). Když mi šéf ukázal vozík na převoz rozměrných věcí, mé srdce zaplesalo. Trochu mě trápilo, že jsem v práci tramvají a jestli urve někdo vozík přede mnou, bude mě od vlečení patnácti kil neoznačených bankovek notně bolet pravé rameno, ale rozhodla jsem se, že nebudu hledět na překážky a k celé věci se postavím čelem. Zajímavé je, že na rozdělování výdobytků čekám už několik dní a nic. Asi na mě zapomněli s rozvážkou. Zítra už to musí vyjít.


Jak asi tušíte, jsem bankovní novicka, o práci jako takové však něco málo vím. Dovolím si s vámi sdílet pár postřehů. V práci můžete mít spoustu úžasných věcí, jako třeba nástěnku, pressovač nebo skvělý kolektiv. A já smolař zrovna narazím na skvělý kolektiv. Nevadí, udělám si odvar z tisícovek a výrobky vystříhané z bankovek nalepím žvýkačkou na zeď.

Zajímavé a mírně alarmující zjištění jsem zaznamenala po poledni. Vypadá to, že se v práci nesmí spát po obědě. Spát po obědě je zdravé. Práce je tedy nezdravá. Měli by to psát na jejím obalu. Už to někdo řekl ministru zdravotnictví?

Co mě ovšem zarazilo nejvíc je, že bych tam měla jít zas. To teda moc nechápu, už jsem tam přece byla. Do kina se přece taky nechodí každý den a přitom je to místy zábavnější. Podle mě by se na mě i mnohem víc těšili, kdybych chodila nárazově a bez varování. To by bylo radosti! To by bylo vítání!

Dobrá zpráva ovšem je, že mi kolegyně řekla, že se to evidentně všechno naučím rychle. To znamená jediné – pít v pracovní době se může. Jinak nechápu, jak by na to přišla.

Přímo skvělá zpráva navíc je, že mám na stole zvýrazňovače, a když se k nim otočím zády, jsou tam pořád a navíc jimi nemám pomalovaný stůl i židli. To by se mi doma nestalo. V práci jsem to udělala schválně několikrát a fakt – funguje to, jsou tam pořád. Jednu jsem pankáčsky nechala dokonce otevřenou, a přesto nebylo potřeba likvidovat následné škody.

Ovšem nejsilnější zážitek přišel hned zpočátku mého pracovního nasazení. Přišla ke mně kolegyně, upřela na mě natěšeně zvídavý zrak a zeptala se: „Tak ty jsi TA Hubeňáková?“ Skromně jsem se zarděla, pokorně zapíchla oči do podlahy (ne doslova!) a přikývla. Už se to ví. Přišla slavná spisovatelka. Hvězda hvězd. Nedá se nic dělat. Máme to těžké, nejednou jsme o tom s kolegyní Rowlingovou debatovaly. Jsem TA Hubeňáková.

„Mně to jméno bylo hned povědomé! Hned jsme si tu všichni říkali, že to jméno známe.“
No jo. To se nedá nic dělat. Do tramvaje už nemůžu, fanoušci jsou všude a jistě by mě tuze obtěžovali.
„To jste jistě nějak příbuzná s panem ředitelem Hubeňákem, že jo?“

Jo aha. Kdysi jsem pravda slýchávala o bratranci, co dělá v bance. Tak už vím, ve které. No nic. Jdu na tramvaj. Navíc bez vozíku.

Zážitky po nedokončeném prvním týdnu jsou tedy smíšené. Zvýrazňovače jsou jasné plus, ovšem pan ředitel Hubeňák by se teda mohl trochu vyklidnit a přestat na sebe tak hystericky upozorňovat, narcis jeden. No ne?

Autor: Zuzana Hubeňáková | čtvrtek 4.8.2016 12:47 | karma článku: 34.34 | přečteno: 3478x

Další články blogera

Zuzana Hubeňáková

O ztracených ženách, Borcích a teroristech, co nepřijeli

Víte, co se stane, když dáte ženě kámošku nebo dvě, tisícovku nebo pět a dva nebo tři dny volna? Odjede unavená nevyspaná matka od rodiny a vrátí se vám unavená nevyspaná matka od rodiny s potutelným úsměvem.

19.6.2017 v 14:01 | Karma článku: 25.34 | Přečteno: 1404 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

O jednom mezinárodním konfliktu a taky trochu o stáří

Tento blog je pojednáním o tom, co se stane, když brat bratru zamlčuje informace. Dozvíme se něco o kulturních rozdílech i o tom, jak snadné je vyvolat mezinárodní rozbroje. Promrskáme si slovíčka, a budeme svědky jednoho konce.

24.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.95 | Přečteno: 1399 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Rozpolcená žena v rozpolceném domě aneb boj s parkovacím domem

Nedávno do kina vstoupil psychologický hororový film, který vypráví příběh muže, jehož osobnost je rozpolcená do 23 různých lidí. Zajímavé. Když má muž 23 osobností, je o tom film.

21.4.2017 v 12:33 | Karma článku: 37.39 | Přečteno: 2738 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Stárnutí jako genetická vada?

Stáří údajně není žádná zásluha. Zestárnout umí každý. Prostě jen tak jste, klidně schválně nic převratného nedokážete, jestli si toho jako vůbec někdo všimne, a jednoho dne prostě najednou zjistíte, že jste starý.

13.4.2017 v 14:31 | Karma článku: 37.09 | Přečteno: 2952 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Hana Rebeka Šiander

Proč si president Miloš Zeman podřezává pod sebou větev?

President Miloš Zeman slíbil, že bude uvažovat o „bobříkovi mlčení“. Prý si všiml, že když mlčí, rostou mu žebříčky oblíbenosti,a naopak, když mluví, obliba klesá. Není se co divit, když se president svou mluvou dostává na dno!

28.6.2017 v 20:42 | Karma článku: 17.03 | Přečteno: 503 | Diskuse

Jan Ziegler

Žádné omluvy za kolonizaci, i ty podněcují islámský terorismus

Tito omlouvači bývají pokrytečtí a hlavně nebezpeční. Šíří totiž báchorku o zlém Západu a hodném rozvojovém světě, který údajně tolik trpěl pod koloniálním útlakem. Jenomže to je příšerné zlé nepravdivé černobílé vidění světa.

28.6.2017 v 18:35 | Karma článku: 28.38 | Přečteno: 625 | Diskuse

Vladimír Havránek

Prezident na Vysočině slíbil omezení sprostých slov a následně přirovnal premiéra ke svini

Miloš Zeman slíbil při dnešním setkání se starosty a zastupiteli v Jihlavě, že omezí své verbální projevy. To mu nezabránilo, aby vzápětí nazval premiéra Sobotku tímto hanlivým výrazem. Kam až lze v tomto úřadu zajít?

28.6.2017 v 13:35 | Karma článku: 23.10 | Přečteno: 1086 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Máme se co učit

Nedostatek vody začíná trápit naši zemi. Pro zkušenosti se obracíme k Izraeli. Dobrá volba. Tato „pouštní“ země to s vodou umí. A mohla by nás toho spoustu naučit nejen ohledně hospodaření s vodou.

28.6.2017 v 12:48 | Karma článku: 17.19 | Přečteno: 463 | Diskuse

Pavel Vrba

Když dorazí temný stín

a k tomu ještě se zpožděním. Člověku se pak pod nohama otřese zem a duši zahalí smutek. Jsou to okamžiky, kdy si člověk plně uvědomí tu smrtelnost všeho živého, co má rád a na čem mu skutečně záleží.

28.6.2017 v 9:45 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse
VIP
Počet článků 139 Celková karma 31.56 Průměrná čtenost 4417

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

Autorka knih Vstupte bez klepání a Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.