Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Všechny nás to jednou doběhne!

30. 08. 2016 12:54:31
<p>Moje maminka si před mnoha lety někde přečetla, že motorkářky jsou sexy. Zareagovala na tu informaci po svém. Šla a koupila si fichtla, aby dokázala, že nemáte věřit všemu, co se píše. </p>

Mé dětství tím okamžikem získalo specifickou vůni. Vůni, která je vidět. Ta vůně je modrá a na vůni dost smrdí. Když se pokusím vybavit si něco z doby her a malin nezralých, vidím modrý dým a někde v něm sebe a svého bratra. Maliny nevidím.

Když mě to třeštění očí do minulosti unaví, mrknu. To pak vidím nás dva sourozence přilepené na zádech matky, která neohroženě vede oranžový stroj z prudkého kopce směrem ke škole a školce. Je pozdě, nestíháme. Vzdělání nečeká. Matka prosí čas, ať zastaví svůj neúprosný marš. Čas mlčí a naopak přidá do kroku. Je to pěkná mrcha, ten čas.

Když mrknu podruhé, vidím nás jak z té školy a školky zase odjíždíme. Maminka vepředu, já vzadu, mezi námi přilepen malý bratr. V očích se nám zračí odhodlání. My víme, co nás čeká. My ten kopec sjížděli. Je tak prudký, že se musíme stát součástí fichtla, abychom se vůbec udrželi. Držíme se zuby nehty. Stáváme se součástí. Jsme fichtlem. Přetížení odhaduji tak na dvě gé. Obličeje se nám deformují. Hlavně tedy matce při pohledu na hodinky. Vlají nám vlasy. Bratrovi vlají i uši.

Třetí mrknutí mě pak zavede do obrazu, ve kterém nás maminka seznamuje s prvními sprostými slovy, a všichni u toho stojíme. Já stojím. Bratr stojí. Maminka stojí, maximálně občas trochu rozverně hopká a kopká. Fichtl stojí a ani si nehopkne. Maminka říká slova jako „kruciš“, „ó jé“, „to se ale nepovedlo!“, „to je mi ale líto“ a „prdel“. My říkáme, že prdel se neříká. Maminka říká, že to je jí doprdelepráce úplně jedno.

Měla jsem vážně těžké dětství.

Náš fichtl byl, jak se teď moderně říká, osobnost. Fichtl by neměl být osobnost. Náš fichtl ovšem kašle na pravidla. Vysmívá se našim očekáváním. Náš fichtl se rozhodl, že bude jezdit jen z kopce. Kolik jen prošlo naším domem mužů, co začínali větu: „Pusť mě k tomu, prosím tě, to je jen ucpaná tryska!“. Mohlo by vzniknout podezření, že maminka schválně tryskám nedávala potřebnou péči. Neleštila je a necídila, aby další a další mužové mohli předvést své umění. To ovšem může napadnout jen někoho, kdo neviděl ten kopec. To vám je kopec nad kopce! Na srazy kopců už ho nezvou, protože je prý příliš prudký. Hlavně takhle k ránu.

A takový kopec moje nešťastná máť zdolávala s námi dvěma, nákupem a fichtlem, co se měl jistě v motorovém duchu smíchy potrhat, jak nás krásně vypekl.

Jednou už to vypadalo nadějně. Rozjeli jsme se pod kopcem tak závratnou rychlostí, že jsme ztratili bratra. Prostě nám ho vítr odfouknul. Nebyl čas řešit nesmysly. Matka pochopila, že nastal její vysněný den. Vítr nám vál do zad, řítily jsme se tedy neskutečnou rychlostí kupředu. Bratr kráčel vedle nás. Matka začala odhazovat zátěž, cítila formu. V tom najednou nečekaná překážka. Přejezd. Červená. Vlak. Adrenalin. Strach. Bylo zjevné, že matka zvažuje možnost raději skočit na vlak, než ztratit rychlost. Kinetická energie je prevít. Jak se takový stroj jednou rozhuláká, není cesta zpět dobrých pět sekund. Viděli jsme si s mašinfírou do očí. Bylo jasné, že jestli to někdo strhne do škarpy, bude to on. My tedy ne! My ne!

Pomalu jsem se loučila se životem. Mašinfíra vůbec nestihl zareagovat. Neměl nejmenší šanci. V okamžiku, kdy jsme dojely ke kolejím, bylo již pozdě. Vlak byl dávno pryč. Jenomže to maminka nemohla vědět, protože přes modrý dým nebylo vidět na cestu.

Náhle motor s mohutným škytnutím přestal řvát. To ticho bylo ohlušující. Matka se na mě otočila a měla takový ten výraz, jako když si objednáte řízek a pak zjistíte, že je z cukety. Svět jakoby se zastavil. Ptáci ustali v letu, psi ustali v štěku. Fichtl se začal pomalu naklánět. S elegancí padajícího kamene se pomaličku přibližoval k zemi. Matčin obličej vyprávěl celý příběh. Příběh, na jehož začátku byl dobrý nápad, ale pak se něco zvrtlo. Příběh, ve kterém je bolest, zmatek, nepochopení, ale i vytrvalost, síla a slušný každodenní trénink. V tom okamžiku se naše kolena potkala se zemí. Luply jsme sebou do příkopu, ani jsme nemrkly. A tak se tam válíme. Bratr se válí hned vedle, ale smíchy. Začneme se hrabat z příkopu a jediné, co mi k té události matka dokáže říct, je: „Taťka se to nikdy nesmí dozvědět!“

Když jsem to pak tatínkovi doma vyprávěla, dostala jsem sprda, že jsem nedala nohy na zem. Bylo mi sedm let. Nedosáhla jsem na zem!

Měla jsem vážně těžké dětství.

A pak jsem se vdala. Jako svatební dar můj muž dostal fichtla. Kamarádům se to natolik zalíbilo, že si každý zakoupil taky jednoho. Máme teď doma čtyři stroje, muž je správcem stáje a láskyplně opečovává ty ďábelské věci.

Prdel se neříká, já vím.

Onehdá jsme s mužem zůstali sami doma. Děti si odebrali moji rodiče (dívala jsem se i pod postel, fichtla už nemají). My mohli tedy popustit uzdu nápadům. Mohli jsme celý den to... a nebo jít do práce třeba. Tak jsme vymalovali předsíň.

Pak se mi muž podíval hluboko do očí a přiznal se k něčemu, o čem už dlouho sní a po nocích touží. Strašně by si přál, abych se s ním jela projet na fichtlu. Teď už prý dosáhnu na zem, takže se mi nemůže nic stát. Razantně jsem ho odmítla. Za žádnou cenu už na tu věc nevlezu! A už vůbec ne v té otřesné helmě s rohama!

...když jsme projížděli Libercem, měla jsem bůhví proč pocit, že se na nás všichni dívají. A pak jsme projížděli kolem známých.
„Zatrub na ně!“ hulákala jsem muži do ucha.
„To bych musel zhasnout! To buď troubí, nebo svítí!“ odvětil on, čímž mě odrovnal natolik, že jsem málem podruhé v životě spadla z fichtla naznak.

Na červené jsem pak ucítila jakýsi podivný puch.
„Jé! On někdo smrdí ještě víc než my!“, hlásím nadšeně manželovi.
„To jsme my, doběhlo nás to“, usměrňuje mé nadšení muž.

A přesně tak to je. Zas mě to doběhlo. Před některými běsy můžeme utíkat celý život, leč marně. Tak života choda.

Po návratu muž vykazoval jasné známky bezuzdného veselí.
„Pojedeme zas, byla to paráda, že jo?“ domáhal se lži.

No nic, omluvte mě, jdu sebou fláknout před přejezd, ať to mám rychleji za sebou.

Autor: Zuzana Hubeňáková | úterý 30.8.2016 12:54 | karma článku: 40.05 | přečteno: 4561x

Další články blogera

Zuzana Hubeňáková

Česká pošta zasahuje aneb Jak jsem málem dostala dárek k svátku

Že nám lidi často komolí jméno, je celkem běžné. Proto si v restauracích klidně sedáme ke stolu s cedulkou Rezervace Kubizňák, Holeňák, Juhaňák, případně Huleňák.

15.8.2017 v 15:33 | Karma článku: 38.80 | Přečteno: 3440 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Zásadní nedostatky v odolnosti České armády

Chorvati jsou milí lidé. Jejich pohostinnost je proslulá a index ožrání a přežrání návštěvy skoro stejně vysoký jako na Moravě.

1.8.2017 v 13:40 | Karma článku: 28.77 | Přečteno: 1585 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Projekt meloun

Potíže v práci se nevyhnou nikomu z nás. Někdo zapomene při plánování zásob pro putování na severní pól na cestu zpátky, jinde se zas splete unavený prodavač v elektru.

18.7.2017 v 15:57 | Karma článku: 26.81 | Přečteno: 981 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Nesportovec jako ohrožený druh

Rychlé zhubnutí do plavek a čajová party s opravdovou vílou jsou dvě věci, o kterých se podstatně více mluví, než by se je dařilo zažít na vlastní kůži.

3.7.2017 v 9:01 | Karma článku: 32.94 | Přečteno: 3415 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Luděk Mazurek

Integrace po muslimsku!?

Tzv. „integrace“ muslimských imigrantů už v zemích EU spolkla miliardy a miliardy Euro. A výsledek? Jediné, co se spolehlivě podařilo do Evropy importovat a „integrovat“ je přetrvávající islámský vražedný terorismus a izolovanost.

18.8.2017 v 18:09 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Karel Trčálek

Islamistický teror je jen kouřová clona

Jestliže je islamistický teror zvěstováním soudného dne, pak nemůže nemít svoji cenu. Oddělila se od Homo sapiens sapinens evoluční vývojová větev, kterou jsou muslimové? Čtěte grafomanské bláboly, budete moudřejší!

18.8.2017 v 17:13 | Karma článku: 6.72 | Přečteno: 224 | Diskuse

Milan Hausner

Na pískovišti, v hospodě i v parlamentu

Kvalita školy se probírá od pískoviště, hospody až po parlament; nyní před volbami budou nepochybně takové diskuze pokračovat a nabývat na síle.

18.8.2017 v 15:50 | Karma článku: 6.61 | Přečteno: 137 | Diskuse

Lubomír Stejskal

I devadesátiletý politik může být modernista

Příkladem budiž současný tuniský prezident Beji Caid Essebsi (*1926). Usiluje o pokrok a rovnost mezi muži a ženami – a dostal se kvůli tomu do kontroverze s některými muslimskými učenci.

18.8.2017 v 15:05 | Karma článku: 7.22 | Přečteno: 123 | Diskuse

Pavel Kovařík

Strážníkem v osmnácti? Kde je problém?

Řady městské policie nově rozšíří mladí rekruti ve věku od osmnácti let. Kritici varují: "Jsou příliš mladí, nezkušení, podléhají emocím" Možná jo, možná ne. Problém vidím jinde. Problém je Škola.

18.8.2017 v 14:33 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 388 | Diskuse
VIP
Počet článků 143 Celková karma 30.91 Průměrná čtenost 4378

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

Autorka knih Vstupte bez klepání a Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.