Kdo tvrdí, že je dnešní doba uspěchaná, zjevně letos nikam nejel. Máte snad pocit, že se po D1 spěchá? Viděli jste snad někoho, kdo se řítí závratnou rychlostí za traktorem objížďkou mezi Hradcem Králové a Litomyšlí?
Mám svou teorií. Je pravda poněkud konspirační a o to víc nepodložená, ale tím víc lidí ji bude sdílet: může za to jogínská lobby! Zástupy indických jogínů prý jezdí na tajné schůzky se zástupci českých silničářů. Tito ze schůzky odcházejí s plnými pytli kari a závazkem přimět český lid zpomalit, meditovat, zamyslet se nad tím, že i cesta může být cíl. Připravují nám překážky, abychom mohli překonat své duchovní limity. Hloubí díry, které můžeme projet, přelézt, nebo je přeskočit. To tedy jedině jsme-li Sandra Bullock a máme-li po ruce autobus.
Já jsem Zuzana Hubeňáková a mám po ruce autobus. Provedla jsem proto pokus. Při tomto pokusu nebyl nikdo zraněn fyzicky, psychicky slabšími jedinci to však otřáslo, proč to nepřiznat. Mohou na sebe však být hrdi. V Ústavu pro léčení následků cestování po českých silnicích (zkráceně ÚPLNCPČS) mohou vyzdvihovat svůj přínos pro vědu. Většinou však jen sedí v řadách za sebou, ti první si brnkají prstem o rty, říkají „Hen hen“ a ti zadní se co dvacet sekund zeptají: „A už tam budém?“
Pro provedení pokusu jsem potřebovala následující proprietky: autobus plný nevinných obětí, totiž cestujících, zásobu amarounů, učebnici anorganické chemie (to aby mi to líp utíkalo), holítko (i vědkyně může být upravená), telefon s nabíječkou, plyšáka (to bych nerada vysvětlovala, přece jen jsem se chystala na dalekou cestu od rodiny) a lístek na cestu Liberec – Praha.
Ta cesta obvykle trvá hodinu. To ovšem jen do okamžiku, než laskaví cestáři rozprostřou na zem koberce s falešnými dírami, které obestaví dopravním značením a bagry. Z klimatizovaných parních válců pak mají možnost sledovat, jak se projíždějící dostávají do hladiny alfa a jejich tělo se zbavuje negativní energie a všeho zlého, co jejich nebohá mysl nastřádala v hektickém životě. Na tvářích spoluobčanů můžeme vidět, že prochází několika fázemi – překvapení, kolik objížděk a zúžení se kuwa vejde na pět kilometrů, změna energetických toků (uvolňování bakané energie mlácením do volantu a obviňováním manželky, že se narodila v Říčanech, jako by nevěděla, jaká je tam cesta), přijetí a nakonec apatie, únik do paralelního světa plného lásky, porozumění, duhových jednorožců a zenového klidu.
Někdo pravda tu a tam zahodí klíče do škarpy a jde klít do kukuřice, na zenáč prostě není každý stavěný. Ale většině lidí se na tváři rozlije úsměv. Tak očistný vliv má na člověka zjištění, že už není kam spěchat, protože to stejně nestihne a může si konečně užít čas s rodinou sedící ve stejném dopravním prostředku. Tedy pokud jeho cílem už hodinu nebyla benzinka a její záchod. To pak zjištění, že už to stejně nestihne, nepotěší.
V mém testovacím autobusu to nebylo jiné. Jak se bude cesta vyvíjet, bylo jasné už u cedule Liberec konec, Liberec škrtáme, Liberec došel, nebo jak že se to ta značka jmenuje. Když jsme ji měli na dohled, usnula jsem vyčerpáním. Po probuzení byla jen o kousek blíže. Mikrospánek? Běžec, který se vydal na cestu s cedulí Liberec-ende a bude náš autobus celou dobu provázet? Těžko říct. Nemám kapacitu vyřešit všechny palčivé otázky dneška. A taky jsem nemohla pořád čučet z okna, musela jsem se soustředit na situaci ve vozidle.
V první třetině jízdy někteří lidé projevovali naději. Volali do cílové destinace a říkali věty začínající například slovy: „Až tam dojedeme…“, nebo: „Počkejte na mě s večeří.“ Postupem času došlo na: „Jestli tam dojedeme…“ a „Až vyroste, ať se hlavně dobře vdá.“
V druhé třetině cesty se lidé začali shánět po míči, jelikož trudomyslnost dosahovala limitní hranice. Cedule „Liberec zrušili“ už pravda nebyla vidět ani ze zadních řad, marně jsme však upínali zraky kupředu. Mladá Boleslav nikde, o Staré nemluvě. Pak vzaly věci dramatický spád. Předjel nás cyklista po vedlejší polňačce. Po poli si to štrádoval čáp. Na chvilku se zamyšleně podíval naším směrem, zobnul žabku a vznesl se. Jestli to byl zaměstnanec porodnice v Praze Podolí, jistě byl v práci rychleji než my v Boleslavi. Při pohledu na obličej paní vedle mě mi došlo, že vzít holítko byl velmi prozíravý nápad. Vypadalo to, že jedno z cestujících dětí brzy nastoupí do puberty, bylo tedy v zájmu nás všech motivovat řidiče k vyššímu výkonu, než nám vyčte, že jsme úplně blbí a v autobuse za námi jsou všichni lepší a rozumí zábavě.
Doposud tichý muž sedící v půlce autobusu se náhle vzepjal a zakřičel, že takto už nemůže dál. Vytrhl záchranné kladívko a rozbil jím okno. Vysypané střepy dost rozlítily kolemjdoucího turistu, který právě předcházel náš autobus po krajnici. Zahrozil naším směrem zaťatou pěstí a zmizel daleko před námi, čímž vyvolal nepokoje. Cestující se rozdělili na poloviny. Jedna žádala krev a skandovala na řidiče, aby turistu okamžitě dojel a konfrontoval. Druhá se pokoušela ubránit holý život řidiče, který na takové divočiny neměl pracovní podmínky, a rozlícenému davu nabídla výměnou omalovánky Krteček na cestách. Tyto si na palubu autobusu donesl chlapeček, ze kterého se ovšem už začal vylupovat sličný jinoch se smyslem pro spravedlnost. Přeskakujícím hlasem upozornil na nedostatek černých pastelek a pak si u mě půjčil holítko.
Pozornost všech se po čase přesunula k paní, které v tašce vyklíčila jabloň. Na zadním sedadle se tak uvolnilo místo a dva lidé, kteří se ještě před odjezdem neznali, se nejspíše rozhodli založit na nich novou generaci libereckých nomádů. Paní ze střední části vozu jim to nepřála a rozhodla se protestovat. Mladému muži nezbylo než přerušit činnost a požádat cestujícího sedícího před onou dámou, aby si sklopil sedačku. Tím paní skřípnul nohy natolik, že měla rázem jiné starosti a přestala klást překážky lásce.
Když jsme tedy doputovali do cíle, byla situace se vztahy a počty cestujících velmi nepřehledná. Na nádraží už na nás čekal tým psychologů a zástupkyně pojišťovny rozdávala poukazy do lázní na nervy pro ty, kterým jedna cesta ke zklidnění byla málo.
Poukaz jsem si taky vzala a už se moc těším, až ho využiju. Lázně jsou to prý pěkné, jen jsou trochu z ruky. No nic, musím jít balit, za pár hodin mi odjíždí autobus. Výhoda je, že nemusím spěchat, aby mi neujel. Když tak ho dojdu.
