Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moderní hospodyňky jako symbol úpadku společnosti

21. 02. 2017 15:01:16
Dlouho jsem si myslela, že pro vaření potřebuji mít nějaké speciální nadání. Něco jako schopnost udělat salto vzad, nebo projít firemním školením bez usnutí.

Protože vím, že v obou jmenovaných disciplínách silně zaostávám, rozhodla jsem se vaření dlouhodobě plánovitě ignorovat. Poměrně zdárně jsem si s touto strategií vystačila. Manžel si před mnoha lety po chvíli hladovění ve vztahu se mnou našel kdesi kus kůže a tu již několikátým rokem trpělivě žvýkal. Když jsem se nedívala, jezdil doplnit síly k mamince, která ho nemístně rozmazlovala stravou, která se dá žvýkat radostně. Problém byl tedy vyřešen a neexistoval důvod, proč bych měla daný uspokojivý stav řešit.

Přesto jsem po čase zapřemýšlela, jestli nedat vaření šanci. Poté jsem procházela několikaletým obdobím příprav na první pokus. Zároveň mi ale došlo, jak je už to pomyšlení zrádné. Všechny životní omyly přicházejí nenápadně. Začnu vařit, a kde to skončí? Nakonec budu metat salta před školicím střediskem. Nic. Má kůži, ať žvýká.

Manžel je však velký filuta. Když dožvýkal, začal trpět nedostatkem. Pochopil, že jsem neoblomná. Po nějaké době přes kručení v břiše přestal slyšet okolní svět, zaútočil tedy fikaně na mé mateřské pudy, aby získal převahu. Biologické hodiny mě tloukly do hlavy, manžel okopával kotníky, tomu nešlo odolat. Pořídili jsme si tedy parťáky. Ukázalo se, že malí lidé mají velkou moc. Na to, že v sudoku se nedostanou ani přes nejnižší úroveň, přebrali otěže domácnosti docela rázně. A tak zatímco muž se léta potýkal s hladem, první dcera na mě významně upřela zrak a už to lítalo.

Konkrétně první hrnec letěl po tom, co jsem v něm připálila mrkev. Ono se řekne: Uvařte mrkev, rozmixujte ji a dejte dítěti. Ale kolik vody na kolik mrkve se dává, to se člověk nedozví. Dala jsem tedy mnoho mrkve na málo vody, do toho zazvonil pošťák a už to bylo. Mrkev ala uhlí si prý dcera neprosila. Naopak nad ní velmi ostentativně ohrnovala nos.

Když jsme si s mrkví vyjasnily, kolik vody by si přála do své horké lázně, přestal tento gastronomický skvost stačit. Zrada. I manžel vypadal, že už má mixované stravy právě tak dost a jestli brzy nepovýším na vyšší stupeň vaření, budeme si muset promluvit.

„Dobrá, dobrá!“ řekla jsem.

Dobrá nebyla. Měla to být hrášková polévka. Náš pošťák chodil zásadně před polednem a ani toho dne nevynechal. Po návratu k plotně, kam podle některých lidí každá žena patří (je vidět, že nežili se mnou), jsem našla téměř prázdný hrnec. Polévka se mě vydala hledat. Protekla laškovně do všech šuplíků pod varnou deskou. Muž se trochu divil, když jsem ten den servírovala na stůl polévku v šuplíku. Nezbylo mu však než olízat vařečky a slušně poděkovat za večeři. Nášup – struhadlo v hráškovém přelivu – si nedal, podle čehož soudím, že byl již syt a spokojený.

Všichni jsme cítili, že jsem to vzala za špatný konec. Nedostatek sebevědomí mě uvrhl do hluboké deprese, ze které mě vytáhlo až teskné vytí hladových členů rodiny. Já to nevzdám! Já je ucpu! Jednou to přijde a překonám chuť žvýkané kůže!

O tři roky později se mi povedl oběd. Muž měl zrovna narozeniny, doufala jsem, že tím jsme s dary vyřízení. Když však objevil, že se v jídle nachází cuketa, můj pokus označil za neproměněný, sprostý, podlý a odebral mi za trest na dvě noci muchlací polštářek. Pochopila jsem, že cuketa není kamarád. Dodnes ji proto používám hlavně v sebeobraně.

Předsevzetí navzdory jsem se dopracovala do stavu, kdy jsem schopna vytvořit stravu vhodnou pro zachování životních funkcí. Jako nadstavbu mohu nabídnout jakousi chuť. Jednou či dvakrát jsem byla přistižena po úspěšném pokusu přiřadit danému jídlu dokonce chuť se hodící.

A to mě nakoplo. A to mě svedlo na scestí. S falešným dojmem člověka, co diktuje gastronomické trendy, jsem se pustila do pečení. Kokosovou roládou jsem znehodnotila dům a piškotovou jsem při pokusu o zavinutí nalámala na díly. Při povelu „Dort rozřízněte na tři části“ jsem se rozplakala, protože dort čtyřmilimetrové výšky dokážu rozdělit na tři díly maximálně dvěma řezy shora. A natolik jsem cukrářkou, abych bystře pochopila, že takhle to nemysleli.

Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když se mi podařilo ztrapnit se mezinárodně. Návštěvu ve složení Ekvádořanka, Thajka a můj bratr jsem se pokusila pohostit vlastní stravou. Snad úpal stál za rozhodnutím uvařit jim halušky s brynzou.

Zásadním předpokladem pro zdárný průběh vařby halušek je rychlost. Bramborové těsto musí sítem profrčet co nejrychleji, aby se čas vaření jednotlivých kousků více méně shodoval.

Nebyla jsem rychlá. Neshodoval se.

Uvařila jsem plný hrnec kejdy.

Hergotfagot.

S přátelským úsměvem jsem radostně prohopkala kolem návštěvy s hrncem, ze kterého se ještě kouřilo. Tvářila jsem se tak, že všichni museli pochopit, že teď následuje jistý tajný rituál, který musím udělat mimo dohled strávníků. Tajná finta, která nesmí vycestovat z republiky, musím se s ní proto uchýlit do soukromí koupelny. Bratr pochopil, v čem tajná finta spočívá, s tajemným pokyvováním hlavou a zoufalým úsměvem se ke mně přidal a pečlivě pozavíral dveře, aby nebylo slyšet spláchnutí.

„Co budeme dělat?“ tiše, ale velmi naléhavě se mě zeptal. Dal tím jasně najevo, že se necítí být pánem situace.

„Tvářit se, jako že nic!“ prozradila jsem svůj dokonalý plán a přebrala velení.

Toho dne jsem předložila návštěvě prefabrikované gnocchi s brynzou a slaninou. Moc jí to chutnalo, ale brzy byla syta. Nedivím se.

O dva měsíce později jsem při čištění toalety omylem shodila závěsné vonítko právě v okamžiku, kdy jsem spláchla. S nechutí a nekřesťanským klením jsem rychle sáhla do hlubin, abych tu věc vylovila. Při té příležitosti jsem nahmátla něco. Cosi. Obešla mě hrůza, polil pot. Odhodlala jsem se však a hrdinně tu věc vytáhla. Halušky. Tvrdé jako kámen, zalité litry a litry... vody. Vyndala jsem je a s výrazem, jako bych právě vylovila něco ze záchodu (aha, a jo) s nimi zamířila ke koši.

„Co to je?!“ vyvalil na mě oči manžel.

„Oběd!“ zavrčela jsem.

A to je konec příběhu o tom, jak se můj manžel sám rád naučil vařit.

Autor: Zuzana Hubeňáková | úterý 21.2.2017 15:01 | karma článku: 33.02 | přečteno: 2481x

Další články blogera

Zuzana Hubeňáková

Komu není shůry dáno, ten je levej

Žádný učený z nebe nespadl. To se ví. Učení padají ze škol. Čím je škola vyšší, tím učenější lidé z ní vypadnou. Tedy tvrdí se to. Plzenští o tom ví své.

23.3.2017 v 16:00 | Karma článku: 34.12 | Přečteno: 3361 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Dělají si s z nás srandu? Kdepak, tihle to jediní myslí upřímně.

Soužití s malými dětmi je plné nástrah, balancovaní na hraně a neustále hrozících katastrof. V podstatě by se v nejedné domácnosti dalo hovořit o práci ve ztížených podmínkách.

9.3.2017 v 15:44 | Karma článku: 32.25 | Přečteno: 2014 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Já (a) stará kraksna

Můj muž má slabost pro staré věci. Poměrně smutné je, že mu úměrně s tím, jak dlouho už jsem mladá, za tu vlastnost začínám být vděčná. Nejsem ale jediná obstarožní záležitost, kterou si manžel k udivení mnohých drží.

13.1.2017 v 12:57 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 3677 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavel Chalupský

V mém Světě je vše v pořádku.

Pustíte si televizi, rádio, čtete noviny, sleduje různé zpravodajské servery, bavíte se s kamarády a najednou zjistíte, že Svět kolem nás je v nepořádku (použil jsem spisovné slovo).

29.3.2017 v 6:43 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 | Diskuse

Filip Vajdík

Jaký svět po sobě necháme pro příští generace?

Každý člověk má moc. Někdo má moc zahýbat prstem, někdo umí svými myšlenkami inspirovat okolí, někdo má moc ovlivnit své děti, někdo má vojenskou moc a může rozhodovat o životě a smrti milionů lidí. Jak budeme naši moc uplatňovat?

29.3.2017 v 0:42 | Karma článku: 4.53 | Přečteno: 91 | Diskuse

Bohumír Šimek

Vážený pane prezidente!

Urážíte všechny, kteří osobně znali zesnulého arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, svým vysvětlováním Vašeho odmítnutí účasti na jeho pohřbu.

28.3.2017 v 21:59 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 699 | Diskuse

Jana Slaninová

Borec na poště. Vlastně dva borci. Jeden s velkým a druhý s malým

Hromadné podání má různé nevýhodné výhody. Je možnost delší dobu pozorovat děje před i za přepážkou. A díky tomu jsem poznala dva borce. Jednoho s velkým a jednoho s malým.

28.3.2017 v 21:26 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 439 | Diskuse

Tomáš Gayer

Učiníme EU silnější a odolnější....

"Učiníme Evropskou unii silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty ...." Tolik ze setkání papalášů v Římě. Nám starším to nemohlo nepřipomenout časy minulé. A jak by ne, neomarxisté jsou přeci ze stejného hnízda!

28.3.2017 v 20:59 | Karma článku: 23.57 | Přečteno: 413 | Diskuse
VIP
Počet článků 135 Celková karma 33.13 Průměrná čtenost 4445

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

V listopadu 2015 mi vyšla první kniha Vstupte bez klepání a je dočista ... semestrální! 

Další kniha vyšla před pár dny, jmenuje se Deníček moderního páru a napsala jsem ji ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.