Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moderní hospodyňky jako symbol úpadku společnosti

21. 02. 2017 15:01:16
Dlouho jsem si myslela, že pro vaření potřebuji mít nějaké speciální nadání. Něco jako schopnost udělat salto vzad, nebo projít firemním školením bez usnutí.

Protože vím, že v obou jmenovaných disciplínách silně zaostávám, rozhodla jsem se vaření dlouhodobě plánovitě ignorovat. Poměrně zdárně jsem si s touto strategií vystačila. Manžel si před mnoha lety po chvíli hladovění ve vztahu se mnou našel kdesi kus kůže a tu již několikátým rokem trpělivě žvýkal. Když jsem se nedívala, jezdil doplnit síly k mamince, která ho nemístně rozmazlovala stravou, která se dá žvýkat radostně. Problém byl tedy vyřešen a neexistoval důvod, proč bych měla daný uspokojivý stav řešit.

Přesto jsem po čase zapřemýšlela, jestli nedat vaření šanci. Poté jsem procházela několikaletým obdobím příprav na první pokus. Zároveň mi ale došlo, jak je už to pomyšlení zrádné. Všechny životní omyly přicházejí nenápadně. Začnu vařit, a kde to skončí? Nakonec budu metat salta před školicím střediskem. Nic. Má kůži, ať žvýká.

Manžel je však velký filuta. Když dožvýkal, začal trpět nedostatkem. Pochopil, že jsem neoblomná. Po nějaké době přes kručení v břiše přestal slyšet okolní svět, zaútočil tedy fikaně na mé mateřské pudy, aby získal převahu. Biologické hodiny mě tloukly do hlavy, manžel okopával kotníky, tomu nešlo odolat. Pořídili jsme si tedy parťáky. Ukázalo se, že malí lidé mají velkou moc. Na to, že v sudoku se nedostanou ani přes nejnižší úroveň, přebrali otěže domácnosti docela rázně. A tak zatímco muž se léta potýkal s hladem, první dcera na mě významně upřela zrak a už to lítalo.

Konkrétně první hrnec letěl po tom, co jsem v něm připálila mrkev. Ono se řekne: Uvařte mrkev, rozmixujte ji a dejte dítěti. Ale kolik vody na kolik mrkve se dává, to se člověk nedozví. Dala jsem tedy mnoho mrkve na málo vody, do toho zazvonil pošťák a už to bylo. Mrkev ala uhlí si prý dcera neprosila. Naopak nad ní velmi ostentativně ohrnovala nos.

Když jsme si s mrkví vyjasnily, kolik vody by si přála do své horké lázně, přestal tento gastronomický skvost stačit. Zrada. I manžel vypadal, že už má mixované stravy právě tak dost a jestli brzy nepovýším na vyšší stupeň vaření, budeme si muset promluvit.

„Dobrá, dobrá!“ řekla jsem.

Dobrá nebyla. Měla to být hrášková polévka. Náš pošťák chodil zásadně před polednem a ani toho dne nevynechal. Po návratu k plotně, kam podle některých lidí každá žena patří (je vidět, že nežili se mnou), jsem našla téměř prázdný hrnec. Polévka se mě vydala hledat. Protekla laškovně do všech šuplíků pod varnou deskou. Muž se trochu divil, když jsem ten den servírovala na stůl polévku v šuplíku. Nezbylo mu však než olízat vařečky a slušně poděkovat za večeři. Nášup – struhadlo v hráškovém přelivu – si nedal, podle čehož soudím, že byl již syt a spokojený.

Všichni jsme cítili, že jsem to vzala za špatný konec. Nedostatek sebevědomí mě uvrhl do hluboké deprese, ze které mě vytáhlo až teskné vytí hladových členů rodiny. Já to nevzdám! Já je ucpu! Jednou to přijde a překonám chuť žvýkané kůže!

O tři roky později se mi povedl oběd. Muž měl zrovna narozeniny, doufala jsem, že tím jsme s dary vyřízení. Když však objevil, že se v jídle nachází cuketa, můj pokus označil za neproměněný, sprostý, podlý a odebral mi za trest na dvě noci muchlací polštářek. Pochopila jsem, že cuketa není kamarád. Dodnes ji proto používám hlavně v sebeobraně.

Předsevzetí navzdory jsem se dopracovala do stavu, kdy jsem schopna vytvořit stravu vhodnou pro zachování životních funkcí. Jako nadstavbu mohu nabídnout jakousi chuť. Jednou či dvakrát jsem byla přistižena po úspěšném pokusu přiřadit danému jídlu dokonce chuť se hodící.

A to mě nakoplo. A to mě svedlo na scestí. S falešným dojmem člověka, co diktuje gastronomické trendy, jsem se pustila do pečení. Kokosovou roládou jsem znehodnotila dům a piškotovou jsem při pokusu o zavinutí nalámala na díly. Při povelu „Dort rozřízněte na tři části“ jsem se rozplakala, protože dort čtyřmilimetrové výšky dokážu rozdělit na tři díly maximálně dvěma řezy shora. A natolik jsem cukrářkou, abych bystře pochopila, že takhle to nemysleli.

Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když se mi podařilo ztrapnit se mezinárodně. Návštěvu ve složení Ekvádořanka, Thajka a můj bratr jsem se pokusila pohostit vlastní stravou. Snad úpal stál za rozhodnutím uvařit jim halušky s brynzou.

Zásadním předpokladem pro zdárný průběh vařby halušek je rychlost. Bramborové těsto musí sítem profrčet co nejrychleji, aby se čas vaření jednotlivých kousků více méně shodoval.

Nebyla jsem rychlá. Neshodoval se.

Uvařila jsem plný hrnec kejdy.

Hergotfagot.

S přátelským úsměvem jsem radostně prohopkala kolem návštěvy s hrncem, ze kterého se ještě kouřilo. Tvářila jsem se tak, že všichni museli pochopit, že teď následuje jistý tajný rituál, který musím udělat mimo dohled strávníků. Tajná finta, která nesmí vycestovat z republiky, musím se s ní proto uchýlit do soukromí koupelny. Bratr pochopil, v čem tajná finta spočívá, s tajemným pokyvováním hlavou a zoufalým úsměvem se ke mně přidal a pečlivě pozavíral dveře, aby nebylo slyšet spláchnutí.

„Co budeme dělat?“ tiše, ale velmi naléhavě se mě zeptal. Dal tím jasně najevo, že se necítí být pánem situace.

„Tvářit se, jako že nic!“ prozradila jsem svůj dokonalý plán a přebrala velení.

Toho dne jsem předložila návštěvě prefabrikované gnocchi s brynzou a slaninou. Moc jí to chutnalo, ale brzy byla syta. Nedivím se.

O dva měsíce později jsem při čištění toalety omylem shodila závěsné vonítko právě v okamžiku, kdy jsem spláchla. S nechutí a nekřesťanským klením jsem rychle sáhla do hlubin, abych tu věc vylovila. Při té příležitosti jsem nahmátla něco. Cosi. Obešla mě hrůza, polil pot. Odhodlala jsem se však a hrdinně tu věc vytáhla. Halušky. Tvrdé jako kámen, zalité litry a litry... vody. Vyndala jsem je a s výrazem, jako bych právě vylovila něco ze záchodu (aha, a jo) s nimi zamířila ke koši.

„Co to je?!“ vyvalil na mě oči manžel.

„Oběd!“ zavrčela jsem.

A to je konec příběhu o tom, jak se můj manžel sám rád naučil vařit.

Autor: Zuzana Hubeňáková | úterý 21.2.2017 15:01 | karma článku: 34.10 | přečteno: 2873x

Další články blogera

Zuzana Hubeňáková

O jednom mezinárodním konfliktu a taky trochu o stáří

Tento blog je pojednáním o tom, co se stane, když brat bratru zamlčuje informace. Dozvíme se něco o kulturních rozdílech i o tom, jak snadné je vyvolat mezinárodní rozbroje. Promrskáme si slovíčka, a budeme svědky jednoho konce.

24.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 28.31 | Přečteno: 986 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Rozpolcená žena v rozpolceném domě aneb boj s parkovacím domem

Nedávno do kina vstoupil psychologický hororový film, který vypráví příběh muže, jehož osobnost je rozpolcená do 23 různých lidí. Zajímavé. Když má muž 23 osobností, je o tom film.

21.4.2017 v 12:33 | Karma článku: 36.62 | Přečteno: 2573 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Stárnutí jako genetická vada?

Stáří údajně není žádná zásluha. Zestárnout umí každý. Prostě jen tak jste, klidně schválně nic převratného nedokážete, jestli si toho jako vůbec někdo všimne, a jednoho dne prostě najednou zjistíte, že jste starý.

13.4.2017 v 14:31 | Karma článku: 36.35 | Přečteno: 2790 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

Komu není shůry dáno, ten je levej

Žádný učený z nebe nespadl. To se ví. Učení padají ze škol. Čím je škola vyšší, tím učenější lidé z ní vypadnou. Tedy tvrdí se to. Plzenští o tom ví své.

23.3.2017 v 16:00 | Karma článku: 35.86 | Přečteno: 3933 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vlastimil Podracký

Je vůbec koho volit?

Nejenom štvavé kampaně, ale i mnohem větší nebezpečí hrozí od politiků. Snůška nesmyslů a nebezpečných rozhodnutí nebyla zdaleka vyčerpána. Určitě je méně nebezpečná běžná korupce, než rozhodnutí jako je třeba solární tunel.

29.5.2017 v 13:30 | Karma článku: 8.47 | Přečteno: 404 | Diskuse

Jiří Turner

10 nejoblíbenějších politiků, teorie stáda a Stockholmský syndrom

Co by tak musel Andrej Babiš provést, aby ho národ přestal milovat? Dvojnásobná nájemná vražda to nebude, to pro našince není nic, co by někomu uškodilo na popularitě. Co kdyby pronesl: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

29.5.2017 v 12:54 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 676 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Žijeme v kouzelné zemi

Když si jdete pro dědictví, musíte u notáře použít magické zaklínadlo. Neznáte-li, smůla, může vás to stát celý váš majetek. Proč se dělají tak špatné zákony?

29.5.2017 v 11:29 | Karma článku: 25.80 | Přečteno: 571 | Diskuse

Karel Stryczek

Byli jsme povoláni do poroty k soudu

Celkem třikrát zatím. Já jednou, moje manželka dvakrát. Udělat si čas na službu v porotě je v USA občanskou povinností. Soud losuje, kdo bude povolán. V průměru by občan neměl být povolán vícekrát než jednou za dva roky.

29.5.2017 v 10:19 | Karma článku: 15.37 | Přečteno: 387 | Diskuse

Anna Třešňáková

Mé dny s divnolidmi, aneb kdo je tady normální

Vypadáme jako milenci? Mladá matka se synem? Bratr se sestrou? Odezírám kolemjdoucím otázky z jejich soucitně udivených a v některých případech i lehce znechucených pohledů.

29.5.2017 v 8:00 | Karma článku: 17.89 | Přečteno: 678 | Diskuse
VIP
Počet článků 138 Celková karma 34.29 Průměrná čtenost 4422

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

Autorka knih Vstupte bez klepání a Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.