Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dělají si s z nás srandu? Kdepak, tihle to jediní myslí upřímně.

9. 03. 2017 15:44:30
Soužití s malými dětmi je plné nástrah, balancovaní na hraně a neustále hrozících katastrof. V podstatě by se v nejedné domácnosti dalo hovořit o práci ve ztížených podmínkách.

A to jak kvůli nadlimitní hladině hluku, či pro všechna ta absurdní dětská hygienická selhání.A to nemluvím o ztrátě důstojnosti ve vypjatých momentech, kdy se z doposud na první pohled inteligentně vypadajícího rodiče stane logický eskamotér, který se nesmyslně silným hlasem u tříletého caparta domáhá toho, aby „se konečně přestal u stolu chovat jako malé dítě, zavřel pusu a jedl!“

Relativně dobrá zpráva je, že my rodiče máme jednu možnost, jak tyto okamžiky dětem jednou vrátit i s úroky. Není úplně čestná, ale používá se už od nepaměti, takže to může brát jako folklor a ctít ho s úctou k dědictví od starších generací. Tou možností, která by mohla být jakousi satisfakcí za všechna příkoří na nás spáchaná, je vyprávění příběhů z dětství našich dětí před jejich pubertálními kamarády nebo - a to je nejvyšší stupeň pomsty – před jejich čerstvými partnery. Já například důsledně zapisuji všechny příběhy, které mají potenciál znemožnit jednou za pár let dítě na veřejnosti stejně, jako to ono udělalo mně, když mě donutilo na celou ulici zařvat přeskakujícím hlasem: „Okamžitě přestaň řvát! Myslíš, že je tu někdo zvědavý na hysterky?!“

Naprosto ideální pro ztrapnění jsou historky s fekální tématikou. Myslím, že v tomto duchu se do zlatého rodinného fondu jistě zapíše například slovní výměna: „Proč jsi proboha neřekla, že se ti chce kakat?“ „Ty hele, mámo, to jsem mohla, co?“ a následné svěření se chápajícímu příbuznému: „Stlejdo, víš, co je vážně ploblém? Bobek v gatích, to je ploblém!“.

Při pročítání záznamů však nacházím i spoustu takových, které nemají přímo dehonestační charakter. Naopak jsou v podstatě vzdělávacího charakteru. Až mě udivuje, do jakých hloubek se dokážeme dostat při našich vědeckých debatách. V některých případech můžeme mluvit o čistě filosofických zamyšleních: „Ten děda byl starý. Musel umřít, jinak by byl nadosmrti živej.“

Zabrousili jsme s dcerou i do biologie: „Až budu dospělá, tak mi řekněte, abych se nedivila, že už nerostu.“

Že možná vychováváme budoucí lékařku, se ukázalo při nemoci. „Mami, máš přehnanou teplotu, asi neštovice“, zhodnotila můj stav ustaraná dcera a předepsala mi lipo. Zabralo až třetí balení.

Vzděláváme se i o zvířatech, a to jak vodních: „Mamí, já jsem ryba!“ „Jaká ryba?“ „Srandel!“, tak suchozemských: „Papaláš je takový divný pták, co dělá bububu“.

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na rostlinnou říši: „Mami, kvete ti kosatka!“ „Podívej, tady na stromě rosta taková ta houba... ta... rohož!“ (kosatec a choroš, pozn. překl.)

Když děti vyčerpají témata z oblasti vědy a techniky, vrhnou se neohroženě do jiných oborů. To, že nejsem nejlepší kuchařka na světě, si nejspíš pomyslela babička po informaci, že jsme měli k večeři loňské špagety. Já bych se vsadila, že byly boloňské, ale nakonec když o tom tak přemýšlím - přece jen nejsem bůhvíjaká kuchařka, možná jsem chtěla vařit boloňské a omylem mi z toho vyšly loňské.

Naše dítě se nebojí ani sžíravé sebereflexe, což se prokázalo po mém laskavém upozornění, že se stala jakási chyba při oblékání a jeden zásadní kus oblečení chybí. Dcerka se plácla dlaní do čela a pronesla: „Krynda panda, já jsem někdy vážně na hlavu!“

Argumentační jistotu by našim dětem mohl závidět nejeden politik. Je tak těžké je zaskočit a velmi snadné být zaskočen. Například odpovědí na otázku: „Jak tě to ten táta myl, vždyť máš pořád špinavou pusu“, která zněla: „Špinavou vodou!“, nebo povelem: „„Sundej si prstýnek, je tady vedro!“

Myslím, že dětské hlášky jsou spolu se schopností na požádání předvést štěněcí výraz jakýmsi jejich obranným mechanismem. Vždyť kdo by těm rozumbradům odolal, když na vás zamilovaně po jídle zadívají a pochválí vás slovy: „Tahle večeře byla lepší než ta minulá. Ta, co jsme měli ve středu, čtvrtek, pátek a šestek!“ Nikdy už také z hlavy nevypudím ten krásný okamžik, kdy jsem se v posteli před spaním přitulila ke svým děvčátkům, jednu dcerku pohladila a zašeptala: „Jsi moc hezká holčička!“. Ona mě pohladila po tváři, usmála se a řekla: „Ty taky, mami. Jenom tady to... tady pod nosem... nejsou to fousy?“

Baví vás tato sonda do dětské duše? Chcete víc? No prosím, přidám další, ale jenom když mi slíbíte, že mi – slovy jednoho mladého gentlemana „nebudete skákat do řeky“.

Představte si scénu jako z Ladova obrázku: načinčaný obývací pokoj a v něm rodinná idylka. Dvě rozkošná děvčátka ve lněných sukýnkách s mašlemi ve vlasech postávají u nohou maminky, která se chystá předat tatínkovi dort. Zjevně jsme tedy byli přizváni k pozorování výjevu z oslavy tatínkových narozenin. Ten se s láskyplným úsměvem sklání k nejmladšímu dítku. Nedočkavě visí na rtech děcka, které se mu chystá popřát, jak bylo instruováno jemným maminčiným pošťouchnutím do zad.

Holčička náhle znejistí a jako by nevěděla, co má říct. „Popřej tatínkovi, broučku!“, snaží se pomoci maminka. Dlouhé ticho a zvláštní výraz gratulantky začínají rodiče znervózňovat. „Tak něco řekni. Hezky tatínkovi popřej!“ naléhá maminka, leč zůstává nevyslyšena. „Řekni něco! Cokoliv!“ dodává důrazněji a nejistě se ošívá. Dort těžkne v rukách. „Podívej, všichni čekáme. Nemusíš přát stejně jako všichni ostatní. Sama vymysli, co bys tatínkovi chtěla říct“, jde na to maminka od lesa. Dítě se nadechuje, všichni naklání hlavy blíže, aby jim ani hláska neutekla, povzbudivě se usmívají a nemohou se dočkat, jak si poradilo se zadaným úkolem. Vzápětí se to mají dozvědět. Dítě konečně promluví. Řekne tatínkovi, něco, co mu před tím při takové příležitosti nikdo neřekl. „Tady si někdo hrozně prdnul, tati!“ řekne to dítě. Maminka poprská čerstvě nazdobený dort, tatínek zlomen v pase smíchy odpadá. Celá scenérie se nám hroutí, pan Lada se otáčí v hrobě, raději to střihneme a půjdeme na další scénu.

Tentokrát se nacházíme v koupelně. Spolu s námi se tu prohání čtyři malá děvčátka, jeden chlapec a jedna dospělá žena. Nabízí se otázka, zda je matkou části té smečky, ale to není pro náš příběh důležité. Jedna holčička k ní přibíhá s dotazem: „Teto, můžu si půjčit váš hřeben?“ „Já chci taky, já chci taky!“ pokřikují ostatní. Teta pochopitelně žádostí vyhoví. Teta je lidumil. Děvčátko si pročeše husté vlasy, předá hřeben dál a neustále brebentí. Když už mají důkladně pročesané vlasy úplně všichni, zastaví se najednou v běhu, zjedná si klid zvednutím paží a pronese: „A teď vám budu vyplávět, jak jsem měla vši!“ Teta omdlévá.

Zajímavé jsou i záznamy přenosů z chůvičky, tedy zařízení na legální odposlechy. Rodič díky nim slyší, co se děje v pokoji spícího či usínajícího dítěte. Může si tedy vyslechnout veškeré stížnosti a některé z nich si skutečně za rámeček nedá. Já například nejsem hrdá na okamžik, kdy dcera v nevěřícím úžasu z mého nesmyslného odchodu z místnosti před usnutím do chůvičky protestovala slovy: „Mámo, kam jsi jako šla? Kde jsi? Ty mě neslyšíš?! Beruška nespinká, Beruška je nešťastná! To se ale nedělá, tohleto! Pojď sem, ty ostudo!“ Po chvilce matčiny vzpurné ignorace celou záležitost shrnula: „Tak ona nepřijde! Máme problém, přátelé!“

Poslední zmíněnou větu mohu odzdrojovat. Jedná se o doslovnou citaci z pohády Krysáci. Inspiraci pohádkami nemůže zapřít ani jedna z prvních rozprav v cizím jazyce. „Jestlipak víš, jak se anglicky řekne pes?“ „Dog. Dog Fík. Zde je podnět naprosto zřejmý. Jestlipak ale víte, odkud pochází oblíbený ryk doprovázející útok na rodičovské postele: „Kdo bude dřív v posteli, nemusí na pařezy!“? Správně, tato věta vznikla v mechu a kapradí.

Z pohádkového ranku mohu nabídnout ještě jeden příběh. Vypouštěla jsem tenkrát s menší holčičkou v náručí starší dceru na zahradu, kam si šla hrát. Tehdy zhruba tříleté děvče se na mě otočilo a s velmi dospělým výrazem proneslo: „ Sbohem parto, jdu dobývat svět!“ (Nebudu vás trápit, citace je z pohádky Velká sýrová loupež).

Některé příběhy se stávají veselými až zpětně. Většinou jsou to ty, ve kterých vaše dítě s prstíkem vystřeleným velmi konkrétním směrem na celou tramvaj zakřičí: „Mamí, proč má ten pán tak obrovské břicho?“, nebo: „Ta paní je čarodějnice? Vypadá tak. Pozor na ni.“ Případně ty, ve kterých vás dítě ztrapní před celým domem dotazem v nacpaném výtahu: „Pane, že se nesmí čůrat do umyvadla? Že ne? Já to tatínkovi pořád říkám!“

To jsou přesně ty okamžiky, kdy si můžeme zopakovat slova Bohumila Hrabala: „Děti, když jsou malý, jsou svatý, i když stojejí za hovno." Tak si to dvakrát v duchu zopakujte a nezapomeňte, že děti mluví někdy rychleji než myslí. Není se co divit, mají hodně práce. Musí přece dobývat svět!

Vyšlo 9.3.2017 v Magazínu Dnes

Autor: Zuzana Hubenakova | čtvrtek 9.3.2017 15:44 | karma článku: 35.46 | přečteno: 4177x

Další články blogera

Zuzana Hubenakova

Některým holt zůstanou jen holé zadky

Vystavovat své nahé tělo pro peníze je nízké, zvrhlé a podporuje to stereotypy. Už jednou jsem s kamarádkami navštívila mužské striptýzové vystoupení, abych to těm pomýleným chlapcům vysvětlila. Pak bohužel přišel moment, kdy jsem

19.9.2017 v 14:18 | Karma článku: 24.28 | Přečteno: 1621 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

František

Je to zhruba měsíc, co se stala velmi zvláštní věc. Celou tu dobu mi vrtá hlavou a nemohu na ni přestat myslet.

7.9.2017 v 12:18 | Karma článku: 28.78 | Přečteno: 1648 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

Chodit na houby je prý na houby

Jsou věci, co slušný muž po dámě nemůže chtít. Například její opravdovou váhu, PIN ke kartě, nebo ukázat některá ukrytá a tajná místečka. Především tedy ta houbařská.

25.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 31.22 | Přečteno: 1806 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

Česká pošta zasahuje aneb Jak jsem málem dostala dárek k svátku

Že nám lidi často komolí jméno, je celkem běžné. Proto si v restauracích klidně sedáme ke stolu s cedulkou Rezervace Kubizňák, Holeňák, Juhaňák, případně Huleňák.

15.8.2017 v 15:33 | Karma článku: 39.50 | Přečteno: 3770 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vyoral

Výchova multikultijungen v Čechách prostřednictvím nové hry Xenofil, ziskovky už krouží

Student FHS UK představil pokrokovou hru pro děti Xenofil. Hrdinou je etnicky ani genderově neurčené dítě, které má podobu modré siluety. Autor chce zmírnit nenávist třeba vůči muslimům či Romům. A kolem už krouží neZiskovky.

20.9.2017 v 11:15 | Karma článku: 28.71 | Přečteno: 574 | Diskuse

Karel Stryczek

Plachý intelektuál vám to udělá nejlíp

Panovala napjatá nervózní atmosféra. Účastníci obchodního jednání se posadili ke stolu proti nám. Prošedivělý šéf nadnárodní cementárny a jeho tým. Koukali do připravené dokumentace a přeměřovali si nás přísnými pohledy.

20.9.2017 v 10:11 | Karma článku: 10.79 | Přečteno: 364 | Diskuse

Libor Popovský

Evropa: Džihádisté využívají výhody sociálního zabezpečení.

Překlad článku Soerena Kerna „Europe: Jihadists Exploit Welfare Benefits." pro českou verzi Gatestone Institute zpracovaný paní Helenou Kolínskou a mnou."

20.9.2017 v 9:15 | Karma článku: 31.31 | Přečteno: 812 | Diskuse

Michal Jedlicka

Sorry firmy, tak já se teda omlouvám, ale i tak smůla...

Ministr financí se omluvil firmám, které zničily zajišťovací příkazy. Hezké gesto pro média a pro veřejnost. Nanic pro firmy.

20.9.2017 v 7:40 | Karma článku: 26.93 | Přečteno: 534 | Diskuse

Petr Vlk

Každá druhá běloška je černoška, tvrdí Google

Každá druhá běloška je černoška, ani jedna černoška není běloška, 10 procent černošek má bělošské děti a 50 procent bělošek má děti s africkými kořeny.

20.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 29.22 | Přečteno: 879 |
VIP
Počet článků 146 Celková karma 30.25 Průměrná čtenost 4335

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

Autorka knih Vstupte bez klepání a Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.