Chodit na houby je prý na houby

Jsou věci, co slušný muž po dámě nemůže chtít. Například její opravdovou váhu, PIN ke kartě, nebo ukázat některá ukrytá a tajná místečka. Především tedy ta houbařská. 

A že tajná místečka muže často zajímají! Pravda, zhruba do sedmnácti řeší, „zda rostou“ spíše ve výstřizích spolužaček, v dospělém věku však jeho zrak s nemalým potěšením zabloudí po mechových zákoutích a prošmejdí se zalíbením i zelený porost.

Někteří muži se dokonce netají s tím, že co se plodnic týče, dávají jednoznačně přednost těm lesním. Rajcovní nožka pravého hřibu je přivádí k extázi. Nevadí jim ani jakoby mírně chlupatá noha křemenáče či kozáka.  Nehnusí se jim slizký klouzek, před kloboukem bedly velké rádi smeknou klobouk svůj. Propadli totiž doživotní vášni k houbaření.

V létě a na podzim se české lesy hemží tisícovkami urputných sběračů. Tu a tam při troše štěstí mezi nimi můžeme zahlédnout i k smrti vyděšenou houbu. Srnám, jakož i ostatní lesní zvěři, nezbývá, než se za potravou vydat do lidských obydlí, respektive na jejich zahrady. Nemusí se bát. Latifundie zejí prázdnotou. Jejich majitelé totiž s nábožným leskem v očích lezou po čtyřech kamsi do mlází. Lesy v ranních hodinách o víkendech připomínají výprodejové dny velkých obchodních domů. S tím rozdílem, že v lese se s plnými košíky spěchá k autům a domovům, nikoliv ke kasám. Jestli platí, že houby jsou maso chudých, odvážejí si někteří jedinci v kufrech svých automobilů půlku prasete. A králíka k tomu. V bio kvalitě!

K čemu tolik hub? Nestačilo by pár kousků? Tak by se mohl ptát jen někdo, kdo neví, co je to závislost. Nejde jen o všechny ty houbové řízky, bramboračky s malinkatými hříbky, hovězí maso na houbách, kulajdy a míchanice s vajíčky. O tu vůni, co prostoupí domem, když zlatavé klobouky bedel berou olejovou lázeň na pánvičce.  Jde o ten proces. O hltání zeleně, oči přilepené k zemi, ať se děje co se děje. O ten pocit, kdy při každém mrknutí až do usnutí vidíte před sebou hříbka. O opojný pocit štěstí, když zahlédnete hnědou hlavu zdravého fešáka. Předně jde o ticho lesa, až pak o řev žaludku. Jde o lásku.

Hledání čehokoliv v lese zní tak zdravě! Člověk se projde na čerstvém vzduchu, to je přece jednoznačný přínos. Navíc nemá pocit promarněného času, jelikož rodinu jaksi mimochodem při procházce zásobí stravou na zimu. Zdánlivě neexistuje jediný důvod, který by nás závisláky mohl zastavit. Ale jeden tady přece je a měl by nás aspoň přibrzdit.

Jako bezbožní barbaři prý pleníme lesy. I kdyby výtrusnice zvýšily výkon na sto padesát procent, stále nestíhají. Jejich snahy jsou denně pošlapány desítkami nohou v pevné obuvi. Opravdoví mykologové a znalci lesních zákonů zvedají varovně prst. Nekončící nálety prý houbovou výtěžnost výrazně snižují. Jsou místa, kde houby cvrnkly do klobouku, chytly se navzájem za nohy a prostě se vytratily. A za to prý můžeme my – milovníci přírody a jídla. To je ovšem informace na houby.

 Můj oblíbený les (ani to nezkoušejte, jeho umístění neprozradím ani za nic!) nasadil letos obzvláště záludnou obranu proti nájezdníkům. Oproti předchozím letům se přímo ozbrojil. Pro boj přírody proti člověku zvolil překvapivé zbraně - smradlavky neboli hadovky smrduté. Co půl metru tam proti nepřátelům trčí jako kůly. Jako velmi smradlavé a poněkud nemravné kůly. Celkem chápu, jak vznikl latinský název této houby, Phallus impudicus neboli pyj nestoudný.

Zrovna před pár dny jsem jednu z hadovek přehlédla, přiblížila se příliš blízko a vyplašila hejno masařek, které na smradlavce hodují s překvapivou a poněkud nechutnou chutí. Může-li tedy být chuť nechutná.  Lekla jsem se rozhněvaného hejna a následné smradové vlny natolik, že jsem se málem … taky smrděla.

Dočetla jsem se, že jistý mykolog ze smrdutek připravuje kulajdu. Trochu ho podezírám, že tuto zprávu vypustil jako žert a teď se v lese válí smíchy, když se k němu blíží houbař obalen puchem a masařkami.

Jak vidno, v lese na nás čekají mnohá protivenství. Na to, co je podle něj na houbaření nejtěžší, jsem se zeptala svého nejoblíbenějšího amatérského mykologa – dědy. Měl jasno překvapivě rychle.  „To vím náhodou naprosto přesně!“ pronese s vážnou tváří a mírně se ke mně nakloní. Vypadá to, že mi bude sděleno zásadní rodinné tajemství. Visím mu proto na rtech. „Najít babičku!“ přizná se děda. „Hodinu hledám houby a pak dvě babičku“, dodává se smíchem.

Musím se babičky zastat. Orientace v lese je náhodou velice těžká disciplína! Jeníček a Mařenka, známí požírači cizího perníku, to jistě potvrdí.

Sama jsem se v lese ztratila nesčetněkrát. Výhoda houbařského opojení je, že jsem si toho málokdy všimla. Většinou mě pouze při odchodu z lesa překvapilo, že si někdo dal tu práci a přestěhoval dům o kus dál, případně cesta vede na druhou stranu, než podle mých výpočtů vést měla.

S těhotenským bříškem jsem sjížděla svah po zadku, protože jsem v údolí zahlédla bedlu. Vteřinu před tím, než jsem ji obřadně vyprostila z hromady větví, mi zazvonil telefon. „Kde jsi?“ ptal se můj muž. „U bedly“, informovala jsem ho veskrze přesně, leč soudě dle dalšího vývoje zbytečně. Houbová lokalizace nebyla uznána jako platný navigační prostředek. „Vždyť ty to dítě zabiješ!“ strachoval se manžel, když mě našel šťastnou, o několik bedel bohatší, s větvemi  a pavučinami ve vlasech a nadšeným výrazem kdesi pod bukem. O rok později jsem sjíždění svahu musela nahradit opatrným slaňováním po kořenech. Na zádech jsem měla nosítko s dítětem. A zase jsem ho nezabila. Mnohem blíž k  úhoně na zdraví bylo, když o dva roky později rozšláplo praváka. To mu tedy opravdu šlo o život!

Když jsme se před pěti lety nastěhovali do města, které je známé jako nočník Evropy, měla jsem značné aklimatizační problémy. Vadil mi nedostatek slunce, zima a vítr. A pak přišlo léto. Vy jste ho nejspíš strávili v bazénu, abyste zchladili těla rozpálená doruda. Já ho částečně v tričku s dlouhým rukávem odchodila lesem. První roky jsem každý déšť proklínala. Dnes jen pokrčím rameny, plavky hodím do skříně a vytáhnu košík. Nedá se nic dělat, musím se přizpůsobit. V teplákách a pohorkách aspoň nemusím zatahovat břicho.

Samozřejmě nejsem jediná, kdo se u nás v Liberci snaží zahřát pohybem. V nejdivočejším průběhu sezony každý druhý houbař před odchodem zvedne oči k zárubním hlavních dveří, aby si pomocí malé pomůcky zkontroloval, zda má vše a může v klidu odejít. K+M+B neboli košík, mobil, botasky jsou věci, bez kterých vyrazí jen ti nejodvážnější. Čtvrtý král – nožík je pevně připoután ke košíku.  

Proč mobil, ptáte se? V mém případě je to jasné. Až mě bude rodina hledat, zatímco si budu u obzvláště nedostupného naleziště hříbku v klídku tlít ohlodána vlky, mohl by jim pomoci rozhodnout se, zda na náhrobním kameni budu mít Hospodyňka, co by pro bedlu přeskočila plot, ale zapomněla, že je slabá ve výskoku, nebo Zemřela zoufalstvím, protože další hřiby neměla kam dát.

 Ale jsou i jiné důvody, proč zahrnout svou placatou milenku do výčtu houbařských nezbytností. Asi už nikoho nepřekvapí, že kromě kluka můžete díky aplikacím v mobilech hledat i houby. Tyto nalezence pak stačí prohnat aplikací na rozpoznávání druhu dle neuronové sítě. To je obrovská výhoda pro houbaře, kteří na svých nálezech horko těžko rozeznají barvu, zhruba odhadnou, co vypadá jako hřiby a ty pak titulují jmény jako například žluťák, modrák, hnědák. Vůbec jim přitom nevadí, že hnědák je kůň. Cokoliv má zespoda „chladič“ vyhodnotí jako „mochomůrku“. Pokud je červená, nenechají se zaskočit a dětem uštědří přednášku o její nebezpečnosti.

Horší ovšem je, že v okamžiku, kdy najdou první hříbek, žhaví sociální sítě a všem do světa dávají vědět, že rostou. Minimálně v začátcích sezony by to přitom mohlo být takové naše malé tajemství. Není potřeba troubit do světa, že je lesní bohatství znovu k dispozici.

Já bych například v rámci inkognita ocenila skládací nebo aspoň nafukovací košík. Ušetřila bych si dotazy sousedů, kteří se mě deset metrů od lesa ptají „Jdeš na houby, jo? Rostou?“. Většinou odpovídám, že jdu na brambory, ale když vidím, jak zahazují rýče, lopaty, sekačky na trávu a děti a sprintují do domu pro vybavení, mám vtíravý pocit, že mi na tu fintu neskočili. A to chodím do lesa schválně i v únoru, abych je zmátla.

Že je houbaření zdravé, jsem mohla na vlastní oči sledovat už mnohokrát. Při výletu na kole po Šumavě jsem zahlédla muže, který o dvou holích těžce vstupoval pár kroků od silnice do lesa. Než jsem k němu stačila na kole dojet, vybíhal invalida z lesa bez berlí a s hřibem, co snad byl sádrový, jak byl obrovský. Lurdy! O to hůř ovšem bylo mně, protože jsem na kole ověšeném vybavením na týdenní výlet měla šanci dát houby tak maximálně do nůše na zádech. A já si zrovna ten den zapomněla nůši doma.

Jak teď mám ovšem naložit s informací, že jsme my houbaři vlastně ničitelé? Máme se své záliby dočista vzdát? Až budeme v březnu sedět nad kulajdou bez hub, protože hrdě vzdorujeme části receptu: „a kdo nemá hříbky, ať tam dá žampiony“, budeme mít ze sebe dobrý pocit? Jsem si jistá, že by mi houby v jídelníčku chyběly. Možná bych ze sentimentu do polívky nakrájela aspoň houbičku na nádobí. Houba jako houba. Ovšem jít na hřiby do lednice v obchoďáku, to je jako dostat stavebnici Lega složenou.

Účelem tohoto textu mělo být mírně ztlumit houbařskou vášeň v našich srdcích. Nevím proč, ale mám vtíravý pocit, že to se úplně nepovedlo. Apeluji proto na vaši úctu k darům přírody. Zhutnělá udusaná zemina houby ničí. Dokud se nenaučíme lítat, budeme si postupně houby z lesů vytlačovat. To by byla přece hrozná škoda!

Cítím, že je potřeba zasáhnout. Trend, ve kterém z hledání nejlepší bezmasé pochoutky děláme masovou zábavu, abychom v konečném důsledku houby zničili a vymýtili, není správný. Pokusím se sama na sobě zapracovat. Mohu hrdě národu představit svůj plán B. Na zahradě máme zakopaný špalek naočkovaný sadbou hlívy ústřičné. Koneckonců houby se dají pěstovat i ve sklepě. Ony se tedy dají pěstovat i mezi prsty, ale o ty nestojíme.

Zatím nám hlíva neroste. Až poroste, dám s klidným svědomím fotku na Facebook. Třeba tím vzbudím zájem i u jiných milovníků sametových plodnic, kteří díky hlívě ušetří hlínu. Necháme lesy trochu vydechnout.

A třeba za pět let! Až bude v lese zase nabito… Možná tu a tam, výjimečně… Opatrně, po špičkách…