Žena - hlava rodiny

Hlavní slovo může mít v rodině jen jeden, to je prokázaná věc. Když se král s královnou neshodnou, jestli je celer do polívky vhodný, intergalaktický konflikt je na světě než bys řekl „Je to dobré na potenci, tak jez!“

Nejpraktičtější je proto určit jednoho člověka, který bude mít ve všech celerových dilematech právo veta. Stanovit vladaře a jeho volbu pak bez protestů respektovat.

I v naší rodině vládne rukou pevnou a neúplatnou jeden jediný člen rodiny. Ten nejlepší. Nejmoudřejší. Nejvyrovnanější. Tím báječným velitelem, světlem na konci tunelu, směrovkou a motorem v jedné osobě jsem pochopitelně já. Jedině já vím nejlépe, co rodina potřebuje. Jsem žena. Máme speciální schopnost vědět nejlíp, co ostatní ještě netuší, že chtějí nebo potřebují.

Zatímco v jiných rodinách bezradní souputníci ztrácejí čas zbytečnými diskuzemi a váháním, já vynesu jasné stanovisko a je po starostech. Je-li potřeba vykonat nějakou práci, rozdám úkoly a panuji. Tak my to doma máme. Tak výtečně jsem to nastavila.

Pravda, občas se stane, že celé soukolí perfektně promazaného stroje zaskřípe. Tu a tam se vloudí nezbedný kamínek, který se pokusí narušit dokonalý chod. I takové situace se však, milé dámy, dají řešit s klidem. Není třeba vykřikovat nepěkná slovíčka, či si špinit karmu hříšnou myšlenkou. Jedině asertivními metodami a láskyplnou, nicméně neoblomnou naléhavostí můžeme docílit žádaných výsledků.

Třeba takové ranní čištění dětských zoubků. Není nutné s naběhlou žilkou na čele dítěti vztekle rvát kartáček do úst, hulákat přeskakujícím hlasem: „Aspoň si to do té pusy strč! Mně to je jedno, jsou to tvoje zuby! Škodíš jen sama sobě! SAMA SOBĚ!“, u toho zažívat pocit zmaru. Stačí jen jít příkladem.

Zuby si čistím před dětmi a poctivě. Pak trpělivě postup třikrát až stopětkrát vysvětlím. Apeluji na pochopení nutnosti ranního svěžího tempa. Pozitivně motivuji. Zapojuji do výuky hru.

 Až pak s čistým svědomím řvu a asertivně si rvu vlasy.

Nevím, jak to chodí u vás, ale u nás jsem to já, kdo si nakupuje, kdy se mu zachce a co se mu zachce. Vůbec se z toho nehodlám doma zpovídat. Obzvláště pokud se mi zachce koupit deset jogurtů, máslo, pět rohlíků, půlku chleba, šunku, sýr, ovoce a zeleninu. To pak klidně jdu a koupím si to. Vůbec nikoho se neptám. Tak pevně mám otěže v rukách.

O svých volných chvílích si také rozhoduji nekompromisně sama. Někdy až s despotickým nádechem v hlase manžela stručně informuji, o čem jsem se rozhodla. Nemá právo mi v tom bránit. Já prostě půjdu a vyžehlím. A schválně cestou od žehlení prádlo uklidím do skříně. Jsem rebel. Ani se mi to po letech soužití nepokouší rozmluvit. Tak rázně já tu rodinu vedu.

Co se týká strategických rodinných rozhodnutí, jsem to opět já, kdo rozhoduje o naší společné budoucnosti. To jsem takhle jednou řekla, že do Liberce bydlet nepůjdu ani za nic. Nikdy. Pevně jsem se zadívala manželovi do očí a on to okamžitě pochopil.

Nebo onehdá jsme s mužem měli zajímavou debatu o nutnosti zakoupit si ke čtyřem motorkám ještě veterána na čtyřech kolech. To vám byla legrace! To jsme se nasmáli, když mi manžel vyprávěl o starém polorozpadlém autě stojícím na zahradě! Když jsme se dost nařehtali, řekla jsem, že mi ten nápad přijde méně dobrý než koupit mi nové kozačky a kabelku k tomu. Manžel chápavě pokýval hlavou. On ví, že nemá smysl vzdorovat.

Kdybyste dámy náhodou měly pocit, že to tak dobře jako já neumíte, neváhejte se na mě obrátit. Pokud se chcete přiučit manažerským schopnostem, zúčastnit se kurzu Hlavou rodiny rychle a snadno, nebo se v Liberci projet veteránem, stačí se ozvat. Najdete nás snadno. Stačí následovat děti se zuby barvy narcisu.

Ale ty kozačky mám!