Fascinující svědectví z lodi společnosti Costa – Santorini

Strýček Osud si z nás občas rád vystřelí. Někomu nasype plnou náruč slevových kupónů už do kolébky a nám, průměrným osudokopytníkům, tu a tam podrazí kopýtko podkovou pro štěstí, aby nám jindy zas mohl podrazit nohy i s kopýtky naleštěnými do vysokého lesku. Zkrátka jednou jsi dole, jednou nahoře, řekl si ten náš, a na důkaz svého tvrzení nám věnoval dovolenou na lodi s fascinujícím názvem – Costa Fascinosa. 

Osli přistižení při pokusu o útěk. Inspirováni večerníčkem, přestrojili se za ovečku Shauna a pokoušeli se vmísit do davu turistů a opustit ostrov na lodi.www.dailymail.co.uk

Darovanému koni na kopyta nekoukej, říká se. Nebo to bylo koze? To je jedno, víte, co myslím. Sbalili jsme proto potřebnou výbavu – plavky, kreditku a náhradní játra a vyrazili vstříc novým zážitkům.

Loď byla veliká. Ne, nebyla veliká, byla obrovská. Vlastně byla tak monstrózně nabubřele ohromná, až je její velikost téměř nezachytitelná. Na prvním pokusu o ilustrativní fotografii není vidět krabička zápalek, na druhé loď. Loď takovýchto rozměrů je podstatně rychlejší potopit než naplnit lidmi, o čemž by nám mohl hodně vyprávět slavný mořeplavec, kapitán Scettino. V hale sloužící pro nalodění jsem tedy polehávajíc ztrácela střídavě vědomí a naději, že se akce zdaří, loď nám před nosem nefrkne a racci chechtaví se smíchem nepočůrají, přesněji řečeno, nevyvrhnou kloaku přímo na naše ustarané unavené hlavy. Přesto se nám povedlo probojovat se dovnitř, což považuji za velký krok provedený těmi nejmenšími kroky, kterých je člověk v tříhodinové frontě schopen.

Jet týden na lodi velikosti menšího sídliště je zábavné asi jako trávit týden na menším sídlišti. Výhodou ovšem je, že takové Řeporyje vám třeba na Santorini nezastaví ani za nic. Naše plující sídliště se k tomuto kroku uvolilo. Řecký ostrov Santorini většina z nás zná jako bílkovou pusinku, kterou šikovná cukrářka opatrně poprášila modrým zdobením. Je to ovšem také ostrov, který i absolutním geologickým amatérům vnese do očí úžas a snad i kapičku respektu. Následky toho, jak to vypadá, když se země rozčílí, popustí uzdu emocím a nechá vyvrhnout důkazy svého rozpáleného nitra na povrch, můžeme vidět už zdálky. Ostrovu navlékly pruhované triko, ve kterém se barvy střídají podle nálady od černočerné přes vesele červenou až po světlé pískové odstíny. Postupným upouštěním páry, z nichž jeden měl údajně sílu stokrát větší než výbuch známé bezohledné ničitelky jménem Krakatoa, zanikl původní ostrov a vznikl nový, ve tvaru dnes již výše zmiňované podkovy. Na jeho hřbetě, zhruba 250 metrů nad mořem, v pevném objetí stojí a své bílé tváře (případně bílé zadky) nastavují slunci domky hlavního města Fira.

Z přístavu se do Firy můžete dostat několika způsoby. Ti trpělivější si mohou vystát frontu na kabinkovou lanovku, která skýtá omračujících 36 míst (naše loď měla 3800 pasažérů, což je pro jakýkoliv pohyb kamkoliv velmi … jak to jen říci… no prostě úplně na prd). Ti sportovně založení mohou vyjít pěšky. 250 metrů je vzdálenost velmi relativní. Na Hané je zvládnou stařenky v kroji na kole i s nákupem na řídítkách a kosou v podpaží jako nic, když máte ovšem stejnou trasu vyšplhat v teple, které připéká turistům crocsy k nártům, rozhlídnete se dvakrát, nejede-li kolem zbloudilý autobus. Nejede-li. Ovšem nezoufejte, nevyčerpali jsme všechny možnosti! Co na kopec jede-li, jsou oslové. Jsem přesvědčená, že o trochu chytřejší bratranci - koně by už dávno založili odbory pro úpravu podmínek práce v extrémních podmínkách.

Ve frontě na lanovku má člověk spoustu času sledovat vývoj na „Donkey terminal“, neboli terminálu pro osly. Mohla jsem tedy pozorovat, jak si dáma stejné váhové kategorie jako osel vybírá svou oběť. Nadšeně hýká oslovi do ucha a nechá se fotit od svého neméně korpulentního manžela. Na všem zlém prý lze nalézt něco dobrého, jsem si však jistá, že si to právě teď vybraný osel nemyslí. Přišlo by mi fér, kdyby v půli cesty zavelel střídání, případně plácnul madam po zadku, jako to dělá ona jemu a zahýkal jí do ucha: „To dáš, sleduj fekální stopu!“ Ano, to je totiž další faktor, který nutno započíst při rozhodování o způsobu zdolání kopce. Pěší si s sebou dobrovolně odnáší vůni přírody. A proč ne, vždyť jde o … trochu natráveného sena, mohli byste namítnout. Ovšem ono to … natrávené seno klouže, jak jsme se mohli přesvědčit cestou dolů. Nevadí, když jde 3800 lidí jakoukoliv stezkou, prostory mezi nimi jsou tak titěrné, že se spadnout stejně nedá. A tomu říkám výhoda hromadného cestovaní!

Oslové ovšem došli svého uznání, jak jsme měli brzy příležitost zjistit. V autobuse do města Oia, kam jsme se vydali na vlastní pěst, jsme se přesvědčili, že oslové jsou vážení spoluobyvatelé malého ostrova. Lístky prodává šaramantní řecký stevard, který prochází uličkou a ptá se na místo určení. „Oia?“ „Oia!“ „Oia?“ „Oia!“ Nutno podotknout, že Oia, se vyslovuje Íja. Po pár metrech se tedy obvykle na počest nebohých dříčů podaří rozhýkat celý autobus cestujících.

A tak i já jim vzdávám diskutabilní hold: Všem oslům světa zdar!