Podzimní deprese s tělem nám zatřese

S každým podzimem ve velkém ztrácím vlasy, v malém radost ze života, smysl pro humor a rukavice. Samozřejmě nemluvím o podzimních dnech, kdy se my, umělečtí malíři a natěrači, zahledíme na všechny barvy stromů a uznalým pokývnutím hlavy oceníme dobrou práci hlavního domíchávače barev. Nemluvím ani o těch, kdy si prostým zavřením očí cestou z lesa tajně přivolávám vzrušující obrázky macatého hřibu s nohou stydlivě zahalenou do mechového boa.

Mluvím o těch, kdy bych nejraději děti obalila peřinou a omotala izolepou, protože jejich oblékání zabere tolik času, že by husa chcípla, narvat se takovým množstvím klasu. O těch, které se slijí do jednoho protivně vlezle studeného a tmavého týdne, ve kterém pejskaři nechávají psy čůrat z okna, protože by ani milovníka psů nevyhnal. O těch, kdy mi přestanou dozrávat stále plodící jahody, nastydlá meluzína kvílí nešťastně v komíně a nad hlavami se začínají prohánět strašidelní havrani. Slyšíš, jak krákorají? Tak přesně tyhle dny mám na mysli.

Znát nějakého odborníka, jistě by mi poradil, ať proti trudomyslnosti aktivně bojuji. Rozhodla jsem se proto tedy pořídit si míč. Anebo se věnovat jinému sportu. Následuje zajímavá zajímavost: v minulém životě jsem zřejmě byla planktonem. Jakmile totiž zahlédnu vodní nádrž libovolného původu, ale vysoké hygienické kvality, ve které je minimálně kachničkám po bříška, obzvláště je-li ideálně i teplá a slaná, ztrácím sebekontrolu. Začnu nadšeně hýkat a skotačit, čímž děsím lidi a přitahuju velryby. Volba rozptylovadla tedy byla jasná – půjdu si zaplavat. A dětem o tom neřeknu, bude to tedy takový malý mateřský podzimní odboj. Ten nápad mě nadchnul. Už jsem málem zase začala hýkat, když jsem si uvědomila, že musím dům opustit nenápadně, jinak místo slastného protahování těla při dokonalém provedení plaveckého stylu „paní radová“, budu zase stát v mělké vodě, do zblbnutí pohazovat dítětem a řešit eticko-rasovou otázku, zda je v pořádku dětem říkat, že v Americe při muzice tancovaly tři opice. Hodila jsem proto na zem hromadu hrachu, vedle hromadu čočky, obojí zpupně zamíchala špičkou střevíčku a nakázala jim, že až se vrátím, bude z toho svíčková. Své přání jsem podpořila vyjádřením, že nebude-li svíčková, bude rozhodně držková. Opustila jsem překvapené děti a neméně zmateného tatínka s jistotou, že než si to v hlavách porovnají, budu zpátky doma.

Liberec se pyšní nově zrekonstruovaným bazénem. Tento bazén se pyšní specialitkou – totiž tou, že se nepyšní parkovištěm. Mohla bych propadnout depresi a usedavě plakat, ale jsem přeci na záchranné misi za dobrou náladu! S úsměvem zaparkuji dvanáct kilometrů daleko a s písní na rtech se vydám na tůru k bazénu. Je to vlastně děsně prima, mám radost už z toho, že jsem vůbec vstoupila do areálu. Z přebytku pozitivní energie podlehnu impulzivně nápadu zakoupit si permanentku. Přijde mi pravda poněkud neobvyklé, že vyjde dráž, než jednotlivé vstupy. Nenechám však špatnou náladu cloumat svým majestátem, jsem přeci vyslankyně širokého úsměvu. Permanentku s díky odmítnu a snažím se navázat dobré vztahy s paní od lístků. Ta na nabídku přátelství na život a na smrt reaguje odmítavě, což trošičku zabolí, ale nezažene slunce z mé duše. Za zálohu si vyzvednu klíče od šatny, umístím boty do igelitového sáčku, protože se ukázalo, že kdybych to neudělala, klíčová paní utrpí újmu, ne-li rovnou průjmu. Ty sáčky jsou pro ni důležité, to byste měli vědět. A čas návratu, který na vás vybafne, ten je důležitý pro vás. Překročením časové lhůty totiž automaticky souhlasíte s tím, že zaplatíte pokutu, budete povinování se veřejně omluvit a vaše fotografie bude viset na nástěnce s přimalovanýma oslíma ušima jako varování pro další pokolení. Blbé je, že když na mě někdo bafne, zapomenu okamžitě všechna čísla. Takže netuším, do kdy se na ostrově dobré nálady můžu zdržet.

Po příchodu do šatny mě lehýnce zarazil fakt, že celá tato oblast je monitorována kamerami. Chtěla jsem se zeptat klíčové paní, jestli má natáčení nějakou souvislost s obřími obrazovkami na náměstí, ale nevěděla jsem, jestli může sáček z šatny ven, takže jsem raději zatáhla břicho, usmála se do kamery, zamávala a pozdravila rodinu na Moravu. Po tom, co jsem se co nejelegantněji převlékla do plavek, abych nedělala ostudu před celým městem, rozhodla jsem se pustit k vodě. Další důkazy o tom, že to místo je prostě prodchnuté hřejivou péčí a laskavou dobrotou místních zaměstnanců, se už třásly nedočkavostí, aby mě mohly sevřít ve své náruči. Ke sprchám se prochází vodou, aby nečestná šmudla neznečistila sprchy. Na záchodě u sprch není hezky. Není tam ani voňavo. A na dveřích nejsou kliky. Neodejdu tedy domů s novou mísou, jak jsem měla v plánu, ale je docela možné, že něco nového přinesu. Třeba nějaké zviřátko. Po osprchování, které, bůh ví proč, nekontroluje vůbec nikdo, může plavbychtivec směle vykročit k bazénu samotnému. Ovšem nebojte se! Fatální zaváhání v kontrole čistoty je vykompenzováno nebývalým vynálezem – nuceným sprchováním. Se svršky na hlavě projde každý plavec dalším bazénkem, čímž automaticky spustí sprchy. Tyto dospělého osprchují, dítě lehce přitopí, nicméně je zaručeno, že do bazénu nevejde nikdo suchý. S velikou obavou, zda za nuceným sprchováním nenásleduje nucený výsek nedostatečně umytých, jsem prošla posledním testem pevné vůle.

Do bazénu jsem se tedy dostala dokonale vycíděná. Pustila jsem se odvážně do překonávání metrů, a jelikož jsem plankton vzdělaný a protože na mě nikdo nebafal, počítala jsem si uplavané bazény. Napočítala jsem dost, ale děsně jsem se bála vylézt, aby mě plavčík nesrazil zpátky do vody dlouhým klackem. Přece jen jsem přišla plavat, ne se umýt. Tak jsem tam kroužila a kroužila, až se mi začaly dělat varhánky. Nenechám si zničit svou dívčí pleť, proto jsem ukončila plavecký výcvik, a když se plavčík nedíval, vytáhla jsem špunt od bazénu. A to mi konečně zlepšilo náladu!

Dobrá nálada mi vydržela až do dalšího sportovního výkonu. Chodím na hodiny tance, protože každá dáma, jak známo, musí umět malovat, tancovat, ovládat cizí jazyky, bojový sport pro případ útoku na její čest a minimálně jeden hudební nástroj. Na poslední lekci tance jsem se ovšem dozvěděla, že celá parta plánuje veřejné vystoupení. Navrhnutá choreografie byla nadšeně přijata většinou. Vypadá to tedy, že budeme převlečené za stařenky začínat na pár taktů Sladkého mámení.

Nevíte někdo, co by mohlo zabrat na depresi ze sportu?

Věnováno Alex, která pod plnou palbou australského slunce peče perníkový Betlém.