Když pravda a láska hrají v koutě na ukulele

Toto pondělí pro mě byl  den příjemný jako zařízlá guma od spoďárů. A přitom to začalo poměrně hezky. 

Dokonce i vykouklo slunce, na což v Liberci obvykle dostávají zaměstnanci výjimečnou dovolenou a alobal,  aby nám to tu nesmrdělo  po spáleném mase.

Když tak nad tím přemýšlím, celá ta věc s nedostatkem slunce v Liberci by mohla mít své opodstatnění. Město, které nikdy nepocítí laskání paprsků slunce, je přece ideální destinace pro upíří mejdany! Co když jsem součástí experimentálního pokusu o začlenění upírů do společnosti? Pro jistotu se ode dneška nikam nehnu bez dřevěného kůlu a věnce z česneku.

Ať je to, jak je to, prostě jsem se v pondělní podvečer cítila, jako by mi spadly hračky do kanálu. Chvilku jsem si tady maličko lomila rukama, pak jsem si i decentně táhle bolestně zavyla, a když se tak krásně už nějakou tu hodinku trápím a začíná mi to vážně hezky jít a dokonce i bavit, přišla mi zpráva od kamarádky. V té zprávě stálo, že jim někdo za bílého dne ukradl z garáže kolo. Ona byla celý den s dětmi doma a na zahradě, člověk s velmi nekalými úmysly se tedy vyskytoval v jejich blízkosti. To není příjemný pocit.

Když jsem pak ještě zjistila, že Tomáš Klus nám rok nezazpívá a jeden z důvodů je to, že se cítí být v bublinové pozici, dočista jsem se zhroutila. Vůbec nevím, co je bublinová pozice a taky si nejsem jistá, jestli v ní taky náhodou nejsem. Pojďme si na rovinu říct, že navíc hrozí reálné nebezpečí, že jsem v bublinové opozici, což by klidně mohlo být ještě horší. Nedokážu to ovšem posoudit, protože co se týče bublinových pozic, jsou moje znalosti velmi mizerné.  Tíha toho problému mě úplně dorazila.

Na pokraji smrti na akutní hysterii jsem se vrhla do komory. Chápejte, jako že tam budu nešťastná efektněji, kvílení, ozvěna, tma a takové ty proprietky pro hysterku v zácviku. Člověk, co se o mě má starat v dobrém i zlém, vzápětí vešel za mnou, odebral mi z ruky uherák, významně zakroutil hlavou, upozornil, že s plnou pusou se neštká a s mou jedinou záchranou na zlepšení nálady odešel pryč. Bylo mi jasné, že tragédie toho dne zdaleka nekončí. V komoře, kde není ani myš, pouze pravda a láska v koutě tiše lkají a na ukulele mydlí něco o mejdle a rozmláceném kostele, mi pšenka nepokvete. Zkrátka cynici nad sluníčkářema ten den vítězili na plné čáře.

Znáte divadelní vystoupení Caveman? Jedná se o představení jednoho Muže, ve kterém vysvětluje některé zásadní pravdy o rozdílech mezi muži a ženami. Ačkoliv humorně, velmi přesně předkládá základní třecí plochy vztahu z pohledu obou stran. V jednom okamžiku položí divákům otázku: „Schválně, chlapi, které je vaše nejoblíbenější místo v domě?“ „Sklep!“ „Garáž!“ „Dílna!“, ozývá se obvykle z publika. „Uvědomujete si, že to není ani v domě??!“, upozorní je pak Muž na jedinečný postřeh: kluci rádi bunkry. (On se tedy snaží říct, že je spíš my, ženy, utlačujeme vázičkami a vyšívanými polštářky, ale toto tvrzení považuju za hrubou pomluvu).

Můj muž má svůj bunkr v dílně. Když ho chvilku nehlídám, odchází se smetím a vrátí se za tři hodiny špinavý jak pověst prostitutky, ovšem dokonale šťastný. I tentokrát se tam ukryl (beztak i s mým uherákem). Dvouletá dcerka se po něm chviličku sháněla a pak usoudila: „Tatínek je v dílně a třeba je tam smutnej! On si určitě neumí otevřít dveře!“ Tatínka jsme se tedy srdnatě vydaly zachránit. Když jsem ho tam tak viděla s výrazem, jaký mívají kluci v pubertě, když je máma přistihne s rukou pod peřinou, náhle mi to došlo.

Nemá smysl otevírat dveře někomu, kdo touží, aby zůstaly co nejdéle zavřené, protože je za nimi šťastný. Pokud je přesto otevřeme, nelze se divit, že se člověk vypouštěný ze své bublinové pozice zlobí. (Ha! Že bych rozkódovala i kauzu Bublina?)

Toto je vzkaz v lahvi. Hodím ho do širého moře, i když vím, že se láhev rozbije hned po odhození o útes, inkoust se rozpije, nakonec zmizí i proužek papíru a mě v tom průvanu nad příbojem ofouknou vaječníky. Ostatně, co jiného mi taky zbývá, když jsem si jako Blbka roku nechala telefon na střeše auta a rozjela se. Telefon je dobrý jezdec, ale nevydrží! Na komunikaci mi už prostě nezbylo nic než prázdné flašky. Smutný příběh.

 A takto krásně pateticky se s vámi loučím. Ten uherák tam někde musí být, jdu čmuchat do dílny, než se vrátí bunkrista.

Hynku! Viléme! Jarmilo! Pravdo! Lásko! Kde hernajs všichni vězíte? Nástup na scénu!