S vidlemi za zády docházíme k prozření rychleji

Pavel měl kdysi kánoi a přítelkyni. Obě pro něj byly důležité, každá poměrně pochopitelně z jiných důvodů.

Malinko stranil kánoi, protože zatímco ta mu byla věrnou přítelkyní, přítelkyně nedokázala být věrnou kánoí, byť by se sebevíc snažila. Přítelkyni měl Pavel uloženou ve svém telefonu pod heslem Bohyně. Kánoi měl v telefonu taky, ovšem jenom jako zdařilý portrét na ploše. Potud tedy byla jeho pozornost rovnoměrně rozložena mezi obě milované. Další věc, která byla oběma jeho láskám společná, byl jejich ladný bok.

Jednoho dne se rozhodl spojit obě a bok po boku vyrazit na příjemnou plavbu po řece. Bohyně přivítala možnost seznámit se s krásami vodáckého sportu. Kánoe neříkala nic. Radostně lokali plnými doušky čerstvý vzduch (až na kánoi, ta lokala jen vodu vrchem). Vůdce kánoe s pocitem absolutního štěstí pozoroval kachnu s osmi káčátky, kterak je doprovázejí na jejich plavbě. Rákosí na břehu šumělo starou vodáckou píseň, tu a tam se nad hladinou zalesknul hřbet čilé rybky a byl by se vsadil, že na louce u řeky zahlédl skotačit duhového jednorožce. Ač bylo ráno na české řece, vypadalo to, že brzy dojde i na západ slunce nad mořem.

Po pár metrech jízdy ladná děva odložila tričko a pádlo, natáhla se na sud s věcmi oděná jen v podprsence od plavek a kraťáskách tak krátkých, že se dalo mluvit spíše o pásku. Vystavila své dokonalé tělo slunečním paprskům a hladovým očím roztouženého mladíka v nejlepších letech. Ten náhle nevěděl, kam s pádlem. Pokoušel se své touhy rozpustit v kapce rumu. Alkohol však snad ještě podpořil jeho vášeň. „Nu což“, řekl si. To on si tak říkával, když se k něčemu rozhodl. „Nu což“, řekl si tedy (on to řekl jen jednou, aby vás to nemátlo), „myslel jsem si, že den nemůže být lepší, ale vypadá to, že by se ještě malý zlepšovák našel“. Jak vidno, byl to muž připravený nabírat plnými hrstmi dary, které mu život předkládá. Začal tedy promýšlet další postup a snažil se přijít na nenásilný způsob, jak konverzaci přirozeně stočit na otázku poskytnutí trochy toho lidského tepla v rákosí.

Než se stačil znemožnit připravenou větou: „Myslím, že bychom měli přirazit“, otočila se na něj Bohyně s významně přimhouřeným okem, lascivně našpulenými rty a dmoucími ňadry, která měla spoustu práce s tím, aby se udržela pod úzkým páskem látky plavek a jen z pod něj decentně nakukovala. Podepřela si bradu, lokty opřela o vodácký sud umístěný uprostřed lodi a zašveholila hlasem příjemným jako letní vánek: „Co kdybychom támhle zastavili? Na chvilku, chápeš?“. Po líci ji přeběhl ruměnec a nesčetněkrát rychle zakryla blankytné oči hustým závojem řas. Majitel výstavního pádla toto zanořil prudce do vody, nabral rychlost, až vlnky rozházely překvapené kachničky do okolních polí a zamířil ke břehu.

Přirazili k němu takovou rychlostí, že se loď ocitla rázem napůl na souši. Bohyně v podřepu připravená k výstupu ztratila kontrolu nad překvapivou situací zároveň s rovnováhou, rukama promáchla marně vzduchem a dosti neelegantně vysedla z lodi přímo do zapáchající kaluže stojaté vody. Komáři a mouchy se stihli na poslední chvíli rozletět do stran, přesto je možné, že došlo k újmě na zdraví nejednoho hmyzu. Překvapená krasavice sídlící pozadím v hnojačce vypadala podstatně méně atraktivně, než když se před malou chvílí labužnicky rozvalovala na přídi. Pavel však uznal svou chybu a rozhodl se jí pomoci. Pln dojmů a bouřlivých emocí, popadl ji za ruce, pronesl gentlemansky omluvné: „Jéžiš, sorry, vole!“ a dámě pomohl vstát.

Nezbylo mladé krásce, než smočit řiťku v chladné řece, aby se zbavila nánosu bahna. Odstranila tedy spodní díl plavek a kraťasy a začala se brodit zelenou ledovou vodou. V tomto okamžiku se nám chlapec v roli svůdníka vrací do hry. Představil si, co by asi viděl, kdyby slečnu vyklopil v karibském moři a ne do neprůhledné tekoucí žumpy u Nemanic a vrátil se v duchu zpět k původnímu plánu. Zatímco on si představoval stehna s husí kůží, po nichž se prohánějí rozvířené bublinky až do delty jejího klína, ona si představovala návštěvu u gynekologa a mykózu.

Po dokončení mrazivě nepříjemné procedury zavelela Bohyně s poněkud zarputilým výrazem v tváři, aby se chlapec otočil, vyběhla z řeky a schovala se za přilehlý pás keřů. Mladý jura neváhal dlouho. Strhal ze sebe plavky a tričko a hnal se do houští se smysly zastřenými touhou. Svou Bohyni zastihl v podřepu při činnosti, pro kterou se od nepaměti vydáváme do soukromí. „Vypadni, ty úchyle!“, hystericky zaječela ona. „Aaaaaaa!“ zakřičel on. „Ty hajzle!“ zařval muž s vidlemi, který se k celé scénce přichomýtl přesně v okamžiku, kdy dívka s rukama chabě si zakrývajícíma intimní místa a hysterickým řevem couvala před vyjeveným vzrušeným naháčem.

Rychlost, s jakou vidle zaujaly bojový postoj, byla nevídaná. Dehonestovaný naháč ztratil pár sekund přemýšlením, jak situaci vysvětlí. Brzy mu však došlo, že si před vysvětlováním ještě pěkně zaprchá. Tak prchal. Prchal daleko a dlouho. Otřesená bohyně pro jeho záchranu neudělala zhola nic, pokoušela se totiž co nejrychleji ze sudu vydolovat náhradní odění. Po dobrých deseti minutách viděla, jak se na horizontu zjevil rozevlátý naháč, počkala tedy, až doprchá až k ní. On doufal, že jej vysvobodí ze spárů rozlíceného zemědělce. Ona ho však jen přetáhla kovbojsky roztočeným fénem, na který narazila v sudu, srazila ho do ledové vody a nepřestala ječet něco o prasatech.

Když statečný ochránce mladých panen pochopil, že je muž v mnohem větším ohrožení od slečny, která řvala tak, že duhový jednorožec na druhém břehu pošel, polevil ve svém útoku. Mladý muž tedy vyvázl jen s šokem a doživotní hrůzou z vidlí.

Bohyni odvezl na první vlak a okamžitě smazal její číslo. Dodnes se oklepe hrůzou, když si představí, že málem dočasně spojil své kroky s ženou, která je schopná si na vodu vzít fén!