Pilná huba - holé neštěstí

“Ty jsi hezká jak záchodová deska!“, říkávalo se hezky na rovinu za našich mladých let. Tato velmi sporná lichotka z kategorie toaletního humoru většinou vyvolala poměrně spolehlivě argumentačně neprůstřelnou odpověď.

Například mou oblíbenou: „Héj, ty jsi fakt blbý!“ Věc byla odbyta, nabídka ve vzduchu. Bylo jasné, že mě miluje, ale ve svých jedenácti letech je příliš velký chlapák na nějaké romantické plky. Moje odpověď naopak značila, že jsem přístupná zahájení konverzace, ovšem další stupeň sbližování (nechám ho vzít mi aktovku, abych nebyla nařčena z obscénností v dorosteneckém dresu) bude muset být schválen další instancí - nejlepší kamarádkou.

Odmítnutí nápadníka má také svá pravidla. V Čechách jsem zaznamenala zajímavou variantu odpovědi, která ve mně probudila akutní překladatelskou zástavu. Mladičká krasavice počastovala svého nápadníka větou: „Vodprejskni, kreténe!“. Milí moravští přátelé, co včil? Tomu říkám oříšek! Pojďme si říct na rovinu, že otrocký překlad: „Odprýskni, kreténe!“ nám skřípe jako hradní výklad Peroutkova článku. Nedává to smysl, ani kdyby vás obtěžovala zeď. Možná bychom si mohli pomoci volným překladem: "Vypal!", který obzvlášť u nás na Valašsku nikdy nepřestane být aktuální. Ovšem speciálně na Valašsku je dost zavádějící.

Odprýskaný kretén není jediná věc, která mě za dobu, co zkoumám fenomén namlouvacího rituálu, zarazila. Dovolím si zmínit ještě jednu poněkud zmatečnou situaci. Mám matku. To se dá pochopit, nebo přinejmenším odpustit. Má matka má mísu. To sem ale nepatří. Ona je totiž ještě krom té mísy vybavená nadstandardně hledivým vzhledem. Ještě loni jsem nesměla přiznat, že jsem její dcera. Muži totiž ve společnosti po zjištění, že nejsem její starší sestra, horečně počítají, jak je to sakra jenom možné. V době, kdy má šaramantní zploditelka pracovala na náměstí rodného města ve zlatnictví, dělaly se nám před tímto fronty až k masně. Přes ten dav prakticky nebylo možné protlačit se do drogerie, což přivedlo drogistu k napětí, depresím a následně i drogám. Zaměstnání mé matky mělo fatální dopad na vývoj ceny zlata po celou jednu dekádu. Valašské Meziříčí vstoupilo do dějin jako jediné město, ve kterém se vánoční stromky zdobí zlatými řetězy. Opravdu zlatými. Ze zlata.

Často jsem zavítala do obchodu s kovy a drahým kamením potěšit matku svou milou přítomností a navíc nějakou empatickou otázkou stran jejího stavu. Nejčastěji tedy finančního: „Mamí, máš kilo? Prosííím. Héj, fákt, všichni jdou (někam, kde jsem musela nutně být, ale už si nepamatuju, kde to bylo), já prostě nemůžu jít domů!“ Nešlo si proto nevšimnout výrazně nápadného chování příliš často náhodou okolo jdoucího muže. Tento se pravidelně zastavil před výlohou, před kterou pravou rukou simuloval pohyb používaný při leštění oken. Lehce si vyskakoval na špičky a tvářil se jako… no jako ten odprýskaný, jak jsme se o něm tuhle bavili. Měla jsem pochopitelně jiné starosti, nevěnovala jsem mu příliš velkou pozornost. Přece jen už všichni šli někam a já tu ztrácím čas se svým vlastním rodičem, což je v určitém věku dost fatální trapas. Po pár týdnech jsem byla očitým svědkem toho, jak se potulný leštič výloh propracoval až do obchodu a započal indoorový frontální útok. Chvilku tam něco mumlal u pultu se zásnubními prsteny. Nevěnovala jsem mu valnou pozornost, protože maminka právě vzdorovala některému z mých geniálních nápadů, ve kterých vystupovala má finanční nouze, spolehlivá kamarádka a víkend na horách. Nezbylo než sáhnout k hej argumentaci. „Héj, mamí!“ … jako obvykle nezabralo. Mumlálistu to však bohužel nakoplo k akci.

„To je vaše dcera?!“ zeptal se ten génius.

„Ano“, potvrdila, ač nerada, matka a proklála mě přísným pohledem. Bylo jasné, že za tak fatální porušení pravidel kilčo zase nebude.

„Jaký pán, takový krám!“ vypadlo z toho donchuana amatérského typu. Samotného ho zaskočilo, jak se rozpovídal. Upřely jsme na něj pohled plný otázek. Cítil z něj naše „Komu není shůry dáno, ten je blbej“ a „Mlčeti ve zlatnictví zlato“, koupil si růžovou vatu na čištění šperků a odešel. To by byl příběh o tom, jak jsem se stala v krámu krámem.

Vybavil se mi před pár dny, když jsem s oběma dcerami procházela obchodním domem. Procházet obchodním domem s dvěma malými dětmi je úkol hodný velkého bojového stratéga. Vyžaduje poctivou přípravu, aby člověk omylem nezabloudil do chodby plné nášlapných min – houpacích autíček, letadel a kolotočů, které celý projekt „tři knoflíky a klubko příze“ zdrží o půl hodiny na houpacím kuse a prodraží o kilčo. Pravda, lidé se na mě dívají divně, když se s dětmi v zubech spouštím komínem do pece na pizzu. Navíc je dost důležité, abych chodila nakupovat pouze brzy ráno, než pizzař zatopí, ale už si všichni začínáme zvykat.

Pizzérii už máme zmáknutou, nicméně tentokrát přišel útok z východu. To se takhle plížím podél zdi připravena ke skoku do nejbližšího obchodu, kdyby kolem náhodou jel vláček plný dětí, které nemají tak děsně nechápavou a lakomou matku. Hlídám si tři strany a naivně se domnívám, že nepotřebuji přehled o čtvrté, která je plná restaurací. Z té náhle parakotoulem překonává pult čínské ostravovny trénovaná Asiatka. Neměla jsem nejmenší šanci. Vím to, ale přesto si vyčítám tu ztrátu kontroly nad situací. „Čínská paní“, jak ji má děvčata překřtila, mi vytrhává mladší dítě z rukou. Navíc svolává ostatní osazenstvo restaurace.

„Ta klásná! Moc klásná!“, tulí se k mladší dceři. Ta se začíná vzpamatovávat z útoku a zoufale na mě upírá zrak.

„Ta taky klásná, ale míň“, ukazuje nekompromisně samozvaná porotkyně MISS obchoďák, kategorie 2-5 let, na starší dceru. Ta naštěstí díky silnému přízvuku vůbec netuší, o čem se vede řeč.

„Co říká ta paní?“, ptá se mě.

„Blbosti“, chce se mi říct, ale raději vysvětluji situaci s přízvukem a exotickým původem.

„Cholka tak moc pěkná! To jako tchatínek, to je jasný!“, pokračuje čínská paní.

„Celý tchaatínek!“ přizvukuje veškerý personál restaurace.

To je pochvala na prd, todleto. Tatínek té krasavice tam vůbec nebyl. Dostaly jsme naloženo tedy dvě ze tří. Starší dcera za to, že je míň klásná. Já taky, protože jestli je po někom prťous klásný, po mně to tedy rozhodně být nemůže.

Odsouvám se truchlit do soukromí. A jestli někdo napíšete, že tenhle blog je klásný, ale míň klásný, než jakýkoliv jiný, pošlu na vás čínskou paní!

P.S.: Aby bylo jasno, neříkám si o lichotku. Nerada bych dopadla takto (všimněte si, s jakou láskou otec vybral přezdívku pro svého milovaného synka):