Jak jsem se málem stala běhnou

Už na základní škole bylo jasné, že mám ke sportu speciální předpoklady. Jsem ten typ sportovce, co šplh tráví zavěšen (a nad míru zděšen) zhruba dvacet cenťáků nad zemí s rukama tělocvikáře zabořenýma hluboko do hýžďových svalů.

V hodinách tělocviku jsem při kotoulu nejednou opustila žíněnku, v některých případech tělocvičnu, výjimečně navíc i vědomí. Požadavek na dva kotouly za sebou mě vrhal do hlubokých depresí a složitých výpočtů odhadu směru a místa dopadu. Dost mi pomohl matikář a slovní úloha o tom, jak se po nerovném povrchu válí jelito. Výmyk v mém podání vyžadoval spolupráci dvou až tří zdatných jedinců a jednoho zdatného jeřábu. Vždyť já i dvanáctiminutovku zaběhla za patnáct minut! Zkrátka jeden úspěch za druhým. Kdyby spolužačka Katka nepřišla na zázračnou fintu (Já menstruuju. A tadyhle Zůza taky! Jsme v pubertě, v pubertě se menstruuje pořád!), se kterou jsme my dvě a rachitický spolužák Ruda prošly střední, tak jsem snad bez vzdělání.

Vždycky jsem bolestně vnímala rozpor, v jakém se nachází mé ruce vůči jakýmkoliv míčům, stejně jako závist, s jakou mě společnost sledovala, jak si sama při volejbalu vystačím. Zatímco průměrný volejbalista potřebuje ke své zálibě družstvo o šesti hráčích a to pěkně prosím na obou stranách sítě, já jsem schopná se balónu věnovat zcela sama a velmi intenzivně. Nejčastěji při jeho hledání ve strouze. Odpinknutí balónu provádím poměrně spolehlivě směrem do svého obličeje. Občas však prošetřím reflexy znuděného publika a  přinutím ho k mexické vlně jedním dobře mířeným odpalem do jeho řad. Bývá za to moc rádo, nejednou jsem zaslechla i veselé skotačivé juchnutí a dobře míněnou radu k mé hrací technice. Pravda, ta o rukách zahozených do popelnice mi přišla zbytečně štiplavá.

Sportu se nebojím, ráda vyzkouším leccos. Proto jsem neváhala, ani když jsem měla možnost potěžkat tenisovou raketu. Vyzvala jsem manžela k litému boji na blízkém tenisovém kurtu, který těsně sousedí s kolejemi. Když muž pevným backhandem trefil a téměř vysklil okno půjčovny, zaváhali jsme, zda je tenis to, co by nás dva mělo spojovat. Když nám třetí míček odjel vlakem, nejistota se vytratila.

Takových zkušeností mám bohužel plnou databázi. Těch, ve kterých by figurovalo některé ze slov úspěch, obdiv, výkon, či vítězství, mám rozvrzaný šuplík s nápisem Kéž by. Přesto to nevzdávám. Jednou přijde den, kdy se na obzoru objeví sport pro handicapované nedostatkem talentu. Rozevře svou náruč a přátelsky mě přivine na svou hruď. Pohladí mě po vlasech a řekne: „Neboj, já se dělám vsedě.“

Nevím tedy, co přesně jsem očekávala, že se stane, když mě nenásilně oslovila nejmenovaná adminka blogu a požádala mě o zaregistrování se do běžecké výzvy. Takhle zpětně si uvědomuji, že po jejím laskavém upozornění, co mě čeká, pokud na výzvu nezareaguji a nerozešlu pozvánku osmi lidem do osmi minut, jsem se začala mnohem víc bát jejího uřknutí, než případného zranění a dehonestace. A tak jsem souhlasila. Sama, ráda. Hlavně tedy pro to, že mohu svým během někomu pomoci. To je pro mě nová situace. Doposud jsem pohybem spíše ubližovala.

Pointa této výzvy spočívá v tom, že si každý zúčastněný předem zvolí cenu za osobně uběhnutý kilometr. Po sečtení kilometrů naběhaných za dva měsíce prázdnin pak touto cenou vynásobí počet kilometrů a výslednou sumu zašle na transparentní účet nadace Naše dítě. Výtěžek půjde přímo pětiletému autistickému Filípkovi na výcvik asistenčního psa.Takhle, hned mi bylo jasné, že budu muset podvádět, jinak bych klukovi nevydělala ani na neonku. Ovšem už velmi dlouho mi leží v hlavě, co všichni na tom běhání mají. Nastudovala jsem tedy naučnou literaturu (z pera Zuzky Součkové, která je podle všeho k nezastavení a v běžeckých botách i spí) a rozhodla se běhu dát šanci a stát se také poběhlicí. Zuzčino psaní o běhu je tak nakažlivé, že mě z jejich blogů už dlouho bolí nohy. Cítila jsem se tedy být běžkyní už dlouho. Nic mě nezastaví. Já to prostě zvládnu!

Bylo hezky, ačkoliv to bylo v Liberci. Vytáhla jsem sportovní boty, které se lesknou novotou. Jsem si jistá, že jsem si je kupovala dávno před tím, než se mi narodily děti. Tak já si věci šetřím, chápeme? Zjistila jsem, že mám dokonce už několik let ve skříni i kompletní běžecké odění. Na tom nakonec není nic překvapivého, tím se odjakživa v dobrých rodinách začíná. Do uší jsem si dala pecky sluchátek, pustila oblíbenou hudbu a vyrazila na věc. Dost mě stresovalo, že se mi do výbavy nevešel telefon a je tedy velmi malá pravděpodobnost, že si stihnu přivolat záchranku včas.

V Liberci je všechno do kopce nebo prší, to se obecně ví. Tentokrát nepršelo, o to větší nám přes noc za domem vyrostly kopce. Nejsem včerejší, vím, že oddělat se na prvním stoupání je začátečnická chyba. Kopeček jsem tedy vyšla ostřejší chůzí. Výsledkem toho bylo, že jsem po jeho zdolání a dosažení dlouhé rovinky byla zralá na oživování a částečný invalidní důchod. S nesportovním sípáním jsem se pustila do běhání. Byla jsem rudá a zpocená. Nejsem ráda, když jsem rudá a zpocená. Jsem ráda, když mám tělovou barvu a voním po fialkách. Pomalu jsem cítila zradu. Celý ten běžecký boom je jedna velká propaganda. Stojí za tím Kalousek a uprchlíci, to jinak není možné.

Nejsem žádné ořezávátko, když něco slíbím, tak se o to vší silou pokusím. Na druhou stranu jsem ale nemohla riskovat, že nejmenovaná Tereza bude příští výzvu pořádat na to, aby mi pořídila nové plíce. Bylo potřeba najít kompromis. Na ty já jsem machr. Určila jsem si v duchu podmínku, že poběžím celou písničku. U té první jsem to splnila a dokonce si zamachrovala i pár takty té další. To byla blbost. Typicky přepálený začátek. K mému velkému překvapení se později ukázalo, že ani z kopce nejsem schopna běžet šest minut v kuse a u některých songů jsem nezvládla cupitat ani na celý refrén.

Jistě je to tím, že jsem nezainvestovala do nových běžeckých bot. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Nohy mi těžkly, dech se krátil, srdce mě pěstičkami vší silou mlátilo do hrudního košíčku. Naštěstí přišel brzy další dokopec. Konec machrování, vycházka rychlým krokem je taky prospěšná. Nakonec… i plížení se z posledních sil je lepší než hlídka na gauči, že jo.

V tom náhle slyším za sebou rytmické kroky. Otočím se a vidím řeckého boha sportu, který si jen tak s úsměvem vyklusává kopeček. Rychle otřu pot do ruky, nasadím nenucený úsměv a zíráním do pole předstírám, že jsem se zastavila z botanických důvodů. Kdyby ze mě nelezlo asexuální sípavé hýp, hýp, jistě by se se mnou dal do řeči a proběhli jsme spolu ruku v ruce cílovou rovinku. Co to kecám, nedoběhla bych ho, ani kdyby mi šlohnul peněženku.

Trasa, kterou jsem si vytýčila, měří zhruba pět kilometrů. Uběhla jsem celkově s bídou dva, ale nohy mě bolely ještě týden. Byla bych samozřejmě ráda vyběhla i další den, ale hrubě mi to kolidovalo s lenošením. Vlastně s dovolenou v Manchesteru, jsem chtěla říct. Tam bych tedy naprosto upřímně riskovala, že pokud vyběhnu a nezemřu v následku běhu samotného, najdou mé ohlodané kosti na druhé straně města. No… čtvrti. Dobře, na druhé straně budovy, kam bych se nenávratně ztratila.

V následujícím týdnu, kdy už to vypadalo, že se nevyhnu dalšímu tréninku, jsem si radši nechala vyrvat osmičku. Pan zubař říkal, že prý nemám se stehy a antibiotiky moc sportovat. Na kontrolu k zubaři jdu za půl roku. Přísahám, že se zeptám, jestli to ještě platí a pokud mi to povolí, vyběhnu zas!