Nesportovec jako ohrožený druh

Rychlé zhubnutí do plavek a čajová party s opravdovou vílou jsou dvě věci, o kterých se podstatně více mluví, než by se je dařilo zažít na vlastní kůži. 

Zatímco pravda o vílách malým dívkám dojde zhruba v sedmi letech, báchorce o zázračném zhubnutí během dvou týdnů těsně před tím, než udeří léto v plné obnaženosti, jsou ochotny věřit až do podzimu. Díky emancipaci můžeme naživo pozorovat dokonce i muže, kterak se dle jejich schizofrenního chování ani oni nedokážou rozhodnout, zda mají dát za pravdu mantře „Hlavně se mějte rádi jací jste“, nebo poslechnout všudypřítomnou výstrahu „Okamžitě zhubněte, nebo jste ve společenském žebříčku a na převažovací houpačce úplně vyřízení“.

Udržování přiměřené hmotnosti a jisté míry osvalení není jen pouhou povrchní estetickou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Když se oprostíme od pouhých vnitřních běsů při pohledu do zrcadla, můžeme s tělem gazely leccos získat. Spíše než vilu mám teď na mysli zdraví. A to, jak známo je půl čistoty. Nebo tak nějak.

Že se nám těžko bude lehko pohopkávat s osmi knedlíky v žaludku, je známá věc. S prázdným žaludkem člověk vyskočí rozhodně výš. Před chvílí jsem to zkoušela u skříně s čokoládou, kam bych teoreticky neměla dosáhnout. Chuť na sladké, ta neřestná sestra obžerství, mi však dala křídla. Zhřešila jsem, co s tím?

Jediná šance, jak se zbavit nechtěných gramů a tukovým polštářkům odebrat výplň, je jednoznačně pohyb. Ne každému je však do vínku dána láska ke sportu, nebo alespoň schopnost se pohybovat rychleji než obvykle bez toho, aby se dotyčný zranil. Jsou tací, co při sportu bolestně trpí. A pak speciální kategorie lidí, kteří způsobují bolestné utrpení nejen sobě, ale i těm, kdo jsou nuceni se na ně při pohybu dívat. Jako například já. Už v hodinách tělocviku na základní škole bylo jasné, že posunu hranice sportu mimo měřitelný rámec. Myslím, že jsem jediný sportovec v dějinách, který dvanáctiminutový běh zaběhl za patnáct minut. Na hrazdě jsem bezmocně visela s elegancí čerstvě vypraných trenýrek. Kotrmelec by se dal co do techniky provedení přirovnat k tomu, když se pokusíte po zemi rovně kutálet jelito. A přesně tak to i bylo. Jelito se valilo mimo žíněnku a tělocvikář si trhal zbytky vlasů. Šplh po tyči se změnil ve vis s tělocvikářovýma rukama zabořenýma v hýžďových svalech (to už by mu dneska neprošlo). Vybíjená se měnila v boj o holý život. Při volejbalu jsem dala klidně koš a při basketbalu jsem se bránila bagrem. Tím samým, kterým jsem neohroženě řešila krizové situace v ping pongu. Zkrátka talent od přírody.

Nemá cenu si nic namlouvat, v republice, kde není pro samého cyklistu či běžce kam šlápnout, je člověk s takovouto výbavou silně méněcenný druh. Ovšem i méněcenný druh má nárok na dvoudílné plavky vizuálně snesitelné velikosti! Pokud tedy není muž. To by se při technicky nepřesném běhu, navíc provedeném ve dvoudílných plavkách například na náměstí, mohl dostat do řečí i do nesnází.

V podstatě stačí si vybrat sport, ve kterém se nešplhá, neběhá, neháže ani nechytá míč, nedělají se kotrmelce, neměří čas a ideálně se na vás při něm nikdo nedívá. Možná vás napadají desítky takových sportů, já však chvilku tápala. Pro vyhledání pohybu, který by rozhýbal můj ladný bok, aniž by mi pak lékaři museli napravovat kyčel, jsem musela požádat o pomoc výpočetní techniku. Jako první mě napadl – z čirého zoufalství a protože se tam obvykle nepoužívá míč – tanec.

Okamžitě jsem z pochopitelných důvodů zavrhla tanec o tyči. No považte sami: představa, jak se ladně ovíjím kolem tyče, svůdně pomrkávám a pak přiběhne tělocvikář, aby mě s vypětím všech sil vyrval aspoň padesát centimetrů nad zem, je poněkud bizarní. Ještě bych si při tom mohla pohazovat míčem, aby byla přehlídka absolutní trapnosti dvakrát červeně podtržena. 

Co se týče tance bez tyče, je v Liberci nabídka překvapivě široká. Co mě ovšem zarazilo, byl fakt, že pro pomoc s výběrem vhodného tance je potřeba zadat na stránkách tanečního studia rok narození. Jelikož mi i po jeho vložení byly nabídnuty kurzy jako cvičení pro předškolní děti, tae-bo, ne-bo kurz cheerleadingu neboli roztleskávaček, pochopila jsem, že budu muset vybírat obezřetně. Představivost mi vykreslila scénu, na které se mezi čtyřletými caparty, narvaná v barevné sukénce, snažím nepokazit dětem promakanou chorošku Kolo, kolo mlýnský. Případně si na kurzu roztleskávaček vytleskám po slabikách jméno a pak jdu domů, protože když se řekne „Udělej hvězdu“, dám ruce v bok, bradu nahoru a chůzí houpavou předvádím hvězdu hollywoodskou při procházce po červeném koberci. To je tak zhruba největší gymnastický výkon, kterého jsem schopna.

Nakonec mi přece jen jeden kurz padl do oka. Název Ladies vzbudil můj zájem. Jsem lady anobrž dáma? Jsem. U jídla se chovám slušně, nebryndám, uctivě zdravím, pomáhám slabším, před nikým se neponižuju a nad nikoho se nepovyšuju. Napsala jsem tedy organizátorce kurzů, zda by byla tak laskava a zahrnula mě do kurzu Ladies. Případné detaily že můžeme probrat v cudných šatech, ozdobeny maximálně elegantní šňůrou perel nad šálkem čaje. Majitelka tanečního studia se mě obratem otázala, jestli mi nevadí, že se v tomto kurzu nenachází osoba starší dvanácti let. Tím mi mírně narušila sebevědomí, protože jestli je žena dámou ve dvanácti, čímpak jsme potom prosím pěkně my, zralé cvičenky? Po vyhledání ukázky stylu Ladies jsem pochopila více. Jedná se o veskrze odvážné pohyby vykonávané v oděvu, proti kterému jsou plavky zbytečně předimenzovaný kus oblečení. Manželovi jsem doma část shlédnutého vystoupení předvedla, abych zjistila, jak vnímá mé přijetí tohoto sportu do života. Podle toho, že začal po telefonu shánět vymítače ďábla, soudím, že ho úplně neoslovil.

Informací o tom, že na lady jsem příliš stará, e-mail nekončil. Snad se paní vedoucí slitovala nad prastarou paní, nabídla mi proto jiný taneční styl. Ten prý byl mnohem vhodnější. Jeho název – hip hop pro rodiče, divoce roztočil kola mé představivosti. Jak asi provozují hip hop rodiče? Sejdeme se na plácku za ghettem a každý se svěří se svými starostmi? Soused bude rapovat „Už má zase čtyřku a nevynesl smetí, život je těžkej, když máš hodně dětí!“, sbor jako jeden muž přitaká „Jó, to je zlý, kámo, to je zlý!“. Pak se všichni zatočíme na hlavě, abychom zjistili, že ani když se postavíme na hlavu, nebude život snazší? Nakonec se rychle rozejdeme, abychom nepropásli výprodej jogurtů? Nemohla jsem si nechat ujít takový zážitek! Po příchodu jsem byla mírně zklamaná, protože se ukázalo, že rapovat se nebude a vystačíme pouze s tancem v tělocvičně. Breakdance v mém pojetí je však samozřejmě natolik tristní, že jsem u tohoto sportu zůstala z vědeckých důvodů. Velice mě zajímá, jak dlouho bude trvat, než mi po některé taneční kreaci někdo začne cpát pásek mezi zuby.

Nejen hip hopem je člověk živ, tělo rozhozené rytmickým dusáním potřebuje posílit a získat vnitřní stabilitu. Pro vyvážení jsem se proto rozhodla najít sport klidnější, umírněný a – to asi nepřekvapí – bez míče. Protože obyčejná jóga je pro hip hoperku málo divoká, zaplesala jsem při zjištění, že existuje jóga létací. Po zážitku s čokoládou mi bylo jasné, že pro létání mám za určitých okolností mimořádné předpoklady. Zašla jsem tedy na lekci létací jógy s nadšením a rozechvělým očekáváním, co mě tak asi čeká. Ukázalo se, že se při této józe až tak úplně nelétá, ale spíše visí. Po příchodu nás přivítalo ze stropu visících několik dlouhých a širokých šál z materiálu připomínajícího padák. U stropu byly přivázány za oba konce, vytvářely tak jakousi oázu bezpečí, do které se dalo zamotat.Kromě motání se při takové józe i koordinovaně visí, malilinko šplhá a houpe. Následkem této činnosti by mělo být zázračné protažení těla, posílení, vytvoření mimořádné dávky endorfinů a dokonce prý i hydratace kloubů. To nevím, jak se dělá, ale jestli je to pravda, zahydratovala jsem si moc krásně. Ovšem nejlepší část nastává na konci, kdy se síť stává jakousi úzkou hamakou neboli houpací sítí. Dá se protáhnout pod celým tělem, člověk se pak změní v jakýsi kokon, který se mírně pohupuje v rytmu dechu. Když kokon vedle mě začal hlasitě chrápat, dočista jsem se do toho sportu zamilovala.

Jóga zdá se být jedním ze sportů, který zvládnul marketing na výbornou. Podle všeho neexistuje nic, na co by nezabrala jóga. Běžná jóga vám laskavě a klidně s vyrovnaností sobě vlastní naznačí, že život před tím, než jste si dali nohu za krk a otevřeli čakry, v podstatě neměl ten správný směr. Pokud už s nohou za krkem i chodíte do práce a rádi byste se posunuli dál, stačí si jen vybrat podle vkusu. Chcete při józe posilovat? Pak není nic lepšího než power jóga. Bývá vám často zima? Prohřejte si kosti při bikram józe, ta se provádí v místnosti vyhřáté na 42 stupňů Celsia. Chcete se podívat na místa, kam jste se dříve nepodívali? Strčte si nohu za krk při nahaté józe. Ta údajně posiluje nejen fyzickou, ale i psychickou kondici. Věřím tomu. A kdybyste si chtěli protáhnout i čakry, co si jen tak v práci neprotáhnete, můžete zkusit tantra jógu. Prý se tam procvičí i vaječníky a žena v sobě najde “leccos, co jinak běžně zůstane uschováno v ženských partiích“. Nemám odvahu to zkusit, mám kamaráda gynekologa, který mi vyprávěl o tom, co se kam uschovává a nějak se té představy nemůžu zbavit.

Zde bych ráda podotkla, že si dovoluji žertovat na to téma, protože není možné, abych sport mohla dehonestovat víc, než to on udělal mně. A pak – kdo kdy viděl naštvaného jogína.

Obecně začínám mít pocit, že se sportovní lobby pokouší nás co nejvíce zmást. Na stránkách posilovny, pardon fitness klubu, si můžete vybrat ze sportů jako je H.E.A.T, alpinning, K2 hiking, cross fit, kettlebell, bosu, power plate, Krav Maga nebopiloxing. V takovém klubu bych raději simulovala těhotenství, protože jediné, co mi aspoň trochu dávalo smysl, bylo cvičení pro těhotné a cvičení na míči (já vím, že se s ním neháže, ale pro jistotu to nebudu riskovat). Jak se dělá alpinning bez alp nebo jestli jít na Krav Magas mou fyzičkou není kravina, nevím. A nerada bych byla překvapená jako tenkrát, kdy mi jeden mladík nabídl pár lekcí bootcampu zdarma. Boot je anglický výraz pro holínky, v campu už jsem párkrát byla, jak ty dvě věci souvisí, jsem si naštěstí ověřovala dopředu na internetu. Zjistila jsem tak, že bootcamp je cvičení, které se používá při přijímači amerických mariňáků do služby. Je to tedy v přímém rozporu s mým přesvědčením nedělat sport, u kterého se vyčerpáním omdlévá či zvrací.

Svůj problém s výběrem vhodného sportu jsem konzultovala s největším sportovním odborníkem ve svém okolí, ultramaratoncem, spisovatelem a novinářem René Kujanem. Ultramaratoncem se stal tento sympatický muž po úrazu, po kterém mu lékaři oznámili, že si už nejspíš nezaběhá. Diagnóze navzdory si zaběhal. Například v rámci pomoci Sportovnímu klubu vozíčkárů Praha přeběhl mimo jiné Island jednou nadél a podruhé našíř. Dokázal dokonce i zaběhat třicet maratonů za třicet dní. Možná jsem na takové výkony málo po úrazu, kdo ví. Každopádně ve mně ve vší úctě René vzbuzuje silný pocit, že nejsem jediná, kdo svůj vztah ke sportu přehání. Jen jsme holt každý na druhé straně spektra.

René mi s vášní v očích vyprávěl, jak v zimě propadnul nové lásce – splitboardu. Jedná se o sport, který kombinuje snowboard a skialpinismus. Pro podobné experty, jako jsem já, přidávám vysvětlení – do kopce šlapete na lyžích, na vrcholku lyže spojíte ve snowboard a mastíte z kopce. Spojíte tak tedy příjemné s užitečným. Ušetříte za lanovku a nemusíte tahat na zádech nahoru snowboard a dolů lyže s tuleními pásy, abyste se mohli svézt z kopce na svém milovaném snowboardu. Chvilku jsem Reného nevěřícně poslouchala a před očima se mi míhaly obrazy, ve kterých mě horská služba oživuje už při cestě nahoru. On zřejmě pochopil mé rozpoložení a uvědomil si, s kým se baví. Najednou se na mě dlouze zadíval. Přejel očima mou konstituci, okem znalce ohodnotil mé sportovní nadání a pak vítězně zašermoval prstem ve vzduchu.“Už to mám! Vím, co je ideální sport pro tebe!“ spokojeně vykřikl. „Kdysi jsem slyšel o závodu z recese, do kterého se přihlásíš, vyfasuješ kompletní startovní sadu, nastoupíš na start a tam i rovnou končíš závod“.

Byť to zní jako závod snů, nejdu do toho. Jsem si jistá, že v té startovní sadě je čokoláda. To teď nemůžu potřebovat.Pokračuji v hip hopu, prostě to vyskáču. Hlavně nesmím skákat před poličkou s čokoládou.

Vyšlo v Magazínu MF Dnes 29.6.2017