Při posledním srazu se mi povedlo hned mezi dveřmi bujaře oslovit spolužačku Martinu hlasitým "ahoj Lucko," což ve třídě, v níž nikdy žádná Lucka nebyla, nemělo ideově chybu. Proto jsem se po zbytek srazu vždy při objevení dalšího příchozího nenápadně ptal spolužáka po mé pravé ruce "a tohle je jako kdo?". Ale o tom až někdy jindy.

Šmankote semestro, Vy jste mě ale vystrašila,..... já už měl obavy, že jste před srazem nakoukla do skříně, že jako co si vezmete na sebe....a ona se Vám, jak ta skříň, tak i to všechno v ní uložené...srazilo

Přesně to se mi ale děje! Už to pozoruju dlouho, že se mi srazí handérky o půl velikosti za rok. To se nedá vydržet, to je úplný mordor! A teď si vemte, že já si to stejně musím vzít, protože si nemůžu koupit nic nového. To my holky tak máme, že si nic nového nekoupíme, jak je tejden dlouhej. A tak já si teda vezmu to sražené, proběhne napnelismus, to mě uvrhne do deprese a na tu je nejlepší se dobře najíst, aby měl člověk sílu s ní bojovat.

Hrozné věci se mi dějou

Dobrý večer, opět pobavila. My už na sraz profesory nezveme, museli bychom je vyvolávat ze záhrobí.

Byli jsme tak elitní ročník (69-73), že mou maturitní písemku ohodnocenou za 3 předčítala češtinářka dalšímu ročníku jako vzorovou. Odpustil jsem jí.

Ale tak jako Vy jsem nikdy psát neuměl a už to nebudu zkoušet.

Cože co? Vzorová písemka za tři? To je nějaké podivné, ne? Koukám, že každý máme svoji křivdu ze školy. Tahle by mě celkem asi žrala. No nic, nebudeme se trápit minulostí, ona nás dost potrápí budoucnost

Nechcete to psaní ještě přehodnotit a přece jen to zkusit? Zrovna píšu rozhovor s jednou takovou, co začala psát v pozdním věku a letos vyhrála Českou knihu roku. Nikdy není pozdě!

A tak to vypadá, že jste si to užili :-)))

Převelice :)

Na mém srazu, to je jak v čekárně u doktora. A v prvním manželství pouze 1 spolužačka

Ježiš, na nemoci jsme úplně zapomněli! :)

Celkem síla, jak jsou rozvody v módě :(

V sobotu 19. května jsme měli "sraz" pětasedmdesátníků. Taková sranda tam nebyla, ale panovala upřímná radost, že jsme se dostavili v hojném počtu - dvacet dva důchodců. Pan starosta na radnici pronesl oslavný proslov, krojované děti zapěly naše moravské pěsničky a my babky jsme zaslzely. Při podepisování do pamětní knihy jsme se i zasmály, některé jsme si popletly dnešní a původní příjmení. S velkou opatrností (až strachem) jsme se domlouvali na srazu osmdesátníků. Tak snad......

No to je ale báječné, že jste kolem toho měli takovou slávu! Nám nikdo nezpíval.

Držím palce, ať je vás na tom dalším stejný počet!