Všechny nás to jednou doběhne!

<p>Moje maminka si před mnoha lety někde přečetla, že motorkářky jsou sexy. Zareagovala na tu informaci po svém. Šla a koupila si fichtla, aby dokázala, že nemáte věřit všemu, co se píše. </p>

Mé dětství tím okamžikem získalo specifickou vůni. Vůni, která je vidět. Ta vůně je modrá a na vůni dost smrdí. Když se pokusím vybavit si něco z doby her a malin nezralých, vidím modrý dým a někde v něm sebe a svého bratra. Maliny nevidím.

Když mě to třeštění očí do minulosti unaví, mrknu. To pak vidím nás dva sourozence přilepené na zádech matky, která neohroženě vede oranžový stroj z prudkého kopce směrem ke škole a školce. Je pozdě, nestíháme. Vzdělání nečeká. Matka prosí čas, ať zastaví svůj neúprosný marš. Čas mlčí a naopak přidá do kroku. Je to pěkná mrcha, ten čas.

Když mrknu podruhé, vidím nás jak z té školy a školky zase odjíždíme. Maminka vepředu, já vzadu, mezi námi přilepen malý bratr. V očích se nám zračí odhodlání. My víme, co nás čeká. My ten kopec sjížděli. Je tak prudký, že se musíme stát součástí fichtla, abychom se vůbec udrželi. Držíme se zuby nehty. Stáváme se součástí. Jsme fichtlem. Přetížení odhaduji tak na dvě gé. Obličeje se nám deformují. Hlavně tedy matce při pohledu na hodinky. Vlají nám vlasy. Bratrovi vlají i uši.

Třetí mrknutí mě pak zavede do obrazu, ve kterém nás maminka seznamuje s prvními sprostými slovy, a všichni u toho stojíme. Já stojím. Bratr stojí. Maminka stojí, maximálně občas trochu rozverně hopká a kopká. Fichtl stojí a ani si nehopkne. Maminka říká slova jako „kruciš“, „ó jé“, „to se ale nepovedlo!“, „to je mi ale líto“ a „prdel“. My říkáme, že prdel se neříká. Maminka říká, že to je jí doprdelepráce úplně jedno.

Měla jsem vážně těžké dětství.

Náš fichtl byl, jak se teď moderně říká, osobnost. Fichtl by neměl být osobnost. Náš fichtl ovšem kašle na pravidla. Vysmívá se našim očekáváním. Náš fichtl se rozhodl, že bude jezdit jen z kopce. Kolik jen prošlo naším domem mužů, co začínali větu: „Pusť mě k tomu, prosím tě, to je jen ucpaná tryska!“. Mohlo by vzniknout podezření, že maminka schválně tryskám nedávala potřebnou péči. Neleštila je a necídila, aby další a další mužové mohli předvést své umění. To ovšem může napadnout jen někoho, kdo neviděl ten kopec. To vám je kopec nad kopce! Na srazy kopců už ho nezvou, protože je prý příliš prudký. Hlavně takhle k ránu.

A takový kopec moje nešťastná máť zdolávala s námi dvěma, nákupem a fichtlem, co se měl jistě v motorovém duchu smíchy potrhat, jak nás krásně vypekl.

Jednou už to vypadalo nadějně. Rozjeli jsme se pod kopcem tak závratnou rychlostí, že jsme ztratili bratra. Prostě nám ho vítr odfouknul. Nebyl čas řešit nesmysly. Matka pochopila, že nastal její vysněný den. Vítr nám vál do zad, řítily jsme se tedy neskutečnou rychlostí kupředu. Bratr kráčel vedle nás. Matka začala odhazovat zátěž, cítila formu. V tom najednou nečekaná překážka. Přejezd. Červená. Vlak. Adrenalin. Strach. Bylo zjevné, že matka zvažuje možnost raději skočit na vlak, než ztratit rychlost. Kinetická energie je prevít. Jak se takový stroj jednou rozhuláká, není cesta zpět dobrých pět sekund. Viděli jsme si s mašinfírou do očí. Bylo jasné, že jestli to někdo strhne do škarpy, bude to on. My tedy ne! My ne!

Pomalu jsem se loučila se životem. Mašinfíra vůbec nestihl zareagovat. Neměl nejmenší šanci. V okamžiku, kdy jsme dojely ke kolejím, bylo již pozdě. Vlak byl dávno pryč. Jenomže to maminka nemohla vědět, protože přes modrý dým nebylo vidět na cestu.

Náhle motor s mohutným škytnutím přestal řvát. To ticho bylo ohlušující. Matka se na mě otočila a měla takový ten výraz, jako když si objednáte řízek a pak zjistíte, že je z cukety. Svět jakoby se zastavil. Ptáci ustali v letu, psi ustali v štěku. Fichtl se začal pomalu naklánět. S elegancí padajícího kamene se pomaličku přibližoval k zemi. Matčin obličej vyprávěl celý příběh. Příběh, na jehož začátku byl dobrý nápad, ale pak se něco zvrtlo. Příběh, ve kterém je bolest, zmatek, nepochopení, ale i vytrvalost, síla a slušný každodenní trénink. V tom okamžiku se naše kolena potkala se zemí. Luply jsme sebou do příkopu, ani jsme nemrkly. A tak se tam válíme. Bratr se válí hned vedle, ale smíchy. Začneme se hrabat z příkopu a jediné, co mi k té události matka dokáže říct, je: „Taťka se to nikdy nesmí dozvědět!“

Když jsem to pak tatínkovi doma vyprávěla, dostala jsem sprda, že jsem nedala nohy na zem. Bylo mi sedm let. Nedosáhla jsem na zem!

Měla jsem vážně těžké dětství.

A pak jsem se vdala. Jako svatební dar můj muž dostal fichtla. Kamarádům se to natolik zalíbilo, že si každý zakoupil taky jednoho. Máme teď doma čtyři stroje, muž je správcem stáje a láskyplně opečovává ty ďábelské věci.

Prdel se neříká, já vím.

Onehdá jsme s mužem zůstali sami doma. Děti si odebrali moji rodiče (dívala jsem se i pod postel, fichtla už nemají). My mohli tedy popustit uzdu nápadům. Mohli jsme celý den to… a nebo jít do práce třeba. Tak jsme vymalovali předsíň.

Pak se mi muž podíval hluboko do očí a přiznal se k něčemu, o čem už dlouho sní a po nocích touží. Strašně by si přál, abych se s ním jela projet na fichtlu. Teď už prý dosáhnu na zem, takže se mi nemůže nic stát. Razantně jsem ho odmítla. Za žádnou cenu už na tu věc nevlezu! A už vůbec ne v té otřesné helmě s rohama!

…když jsme projížděli Libercem, měla jsem bůhví proč pocit, že se na nás všichni dívají. A pak jsme projížděli kolem známých. 
„Zatrub na ně!“ hulákala jsem muži do ucha. 
„To bych musel zhasnout! To buď troubí, nebo svítí!“ odvětil on, čímž mě odrovnal natolik, že jsem málem podruhé v životě spadla z fichtla naznak.

Na červené jsem pak ucítila jakýsi podivný puch. 
„Jé! On někdo smrdí ještě víc než my!“, hlásím nadšeně manželovi. 
„To jsme my, doběhlo nás to“, usměrňuje mé nadšení muž. 

A přesně tak to je. Zas mě to doběhlo. Před některými běsy můžeme utíkat celý život, leč marně. Tak života choda.

Po návratu muž vykazoval jasné známky bezuzdného veselí. 
„Pojedeme zas, byla to paráda, že jo?“ domáhal se lži.

No nic, omluvte mě, jdu sebou fláknout před přejezd, ať to mám rychleji za sebou.