Když se mě před mnoha lety manžel zeptal, na jaké místo na světě má zapíchnout dobyvatelskou vlaječku, kterou pak následně obestaví obyvatelnou nemovitostí, neměla jsem mnoho podmínek. Tři zásadní byly jasné.
Přes ty nejel vlak: musí tam být teplo, moře a musí tam trefit Ježíšek.
Muž se dlouze zamyslel, několik dní listoval školním atlasem a pak vítězoslavně přišel s nápadem, který nakonec zrealizoval tak zbrkle, že jsem ho nestihla ani pořádně zkontrolovat. Bydlení máme pěkné, což o to, jen ti sousedi jsou nějací divní. Poté, co jsem před naším novým domovem vystoupila v listopadu z auta v letních šatech s nafukovačkou v podpaží, dívali se na mě jako na blázna. Upřímně řečeno na mě vyvinuli takový tlak, že jsem nakonec sundala i rukávky. Stejně už v nich čtvrtým rokem chodím po Liberci a vždycky když se zeptám, kudy na pláž, nerudní domorodci mávnou rukou kamsi za Ještěd, drmolí cosi o tisíci kilometrech a ti horší z nich i cosi o prdeli. Ale nakonec to není tak hrozné, taky jsme mohli skončit v SSSR.
Když se mě tedy později můj muž zeptal, jaké bych si přála auto, nechtěla jsem vágní formulací ponechat nic náhodě. Představila jsem si ten sráz, který denně zdoláváme autem při cestě z civilizace, sníh, který střídá jen led, pevně se mu zadívala do očí a nekompromisně pronesla: „4x4!“.
„Šestnáct!“, nenechal se vykolejit ten rozvera a koupil mi Fabii, protože do města to stačí. Do běžného nudného města jo, ale do Liberce ne!
Znáte takový ten stav, kdy nemůžete z hlavy dostat nějakou melodii? V angličtině pro to existuje výraz earworm, neboli ušní červ. Tak přesně tento červ se nedávno zřejmě zahlodal do uší mému vozu. Evidentně si v duchu broukalo nějakou sambu, takže zatímco mě v uších zněl umíráček, auto se vesele vlnilo v bocích a občas i smyslně zabručelo. Nebálo se ani temperament přidusit a na vhodných místech udělat krok zpět. Ono směřovalo k odpíchnutým otočkám, já k mrtvici.
Ta situace mě přiměla přehodnotit své dosavadní postoje. Dlouho jsem si myslela, že jet po kluzké cestě kdesi v horách je velmi nebezpečná věc. Když to ovšem domyslím do důsledků, nic na tom není. Jedete, pak se točíte, zapíchnete to do závěje, nikdo vás nenajde, sežerou vás medvědi a je po problému. Zkuste si ale jet po kostkách do prudkého zasněženého kopce obestavěného zaparkovanými auty v rozvášněné Fabii, co ji zrovna pozvali na taneční parket!
Už na startovní rovině před stoupáním mi bylo jasné, že budu mít za chvilku krušnou chvilku. Když jsem tedy už pod kopcem potkala na křižovatce majitelku vozu šestnáct, co jsem ho chtěla taky, která má evidentně lepší vyjednávací schopnosti než já, zadívala jsem se na ni takovým tím pohledem, po kterém sama ráda zastavila. Ona mohla. Ona jo. Já bych zastavením riskovala, že v sedm odjedu z domu, abych rozvezla děti, a vrátím se v březnu. Nechci se vracet v březnu, propásla bych Ježíška!
„Lehkou nohu, hlavně lehkou nohu!“ opakovala jsem si v duchu a vší silou při tom šlapala na plyn. Jak by mě tak asi mohl poslouchat manžel, když se neposlouchám sama?! V tu chvíli se přede mnou vynořil chodec. Je důležité zdůraznit, že liberečtí chodci se chovají, jako že nemají co ztratit. Chodí zásadně prostředkem ulice, protože chodníky kloužou. Bohužel zatím nedopadl můj plán dát si na auto radlici obalenou peřinou, takže mě to trochu znervózňuje. Tak si tam jedu, celá nervózní, chodec na mě vypleštěně zírá, protože to dost pomůže, Fabie ztrácí po ďábelské sambě tempo a přechází na klasické šlapání zelí. To vám je po ránu vzruchů v tom Liberci! Chodci nakonec dochází, že jestli neuhne, tak pokud k němu kdy vůbec dojedu, možná do něj drcnu, tak vyklízí prostor. Lehkou nohou se snažím přidat rychlost, což je podobný úkol, jako zavřít pusu a jíst.
Když už vidím závěrečnou rovinku, chodec je dávno v práci a vyčůraný. Jako by toho nebylo málo, najednou se do zatáčky vřítí seshora jakýsi bezbožný zoufalec. On to nedokáže ubrzdit, já vyjet. To je vám situace! Nezbývá, než jít do rizika. Zatímco on s výrazem naprostého smíření volá právníkovi, aby vyřešil své poslední věci, já to strhnu na chodník, prudká pravá, lehká noha, smrt v očích a za stálého řvaní „Aaaaaaaa“ se pokojně a bezpečně mineme.
Když jsem to volala muži, smíchy nemohl mluvit. „Představ si… chaaa chaaaa… no jen si to… jak jedeš… chaaa chaaa! A proti tobě ženská… s vytřeštěnýma… chaaaa… očima… a hubou… chaaaa chaaaa… dokořán! No jen si to představ!“
Dobrá zpráva je, že do Liberce Ježíšek trefí. Kdybyste náhodou nevěděli, co si od něj přát, doporučuju adrenalinový zážitek. Značka: za nemírný poplatek půjčím bourací vůz. Muž v ceně.
