Dělají si s z nás srandu? Kdepak, tihle to jediní myslí upřímně.

9. 03. 2017 15:44:30
Soužití s malými dětmi je plné nástrah, balancovaní na hraně a neustále hrozících katastrof. V podstatě by se v nejedné domácnosti dalo hovořit o práci ve ztížených podmínkách.

A to jak kvůli nadlimitní hladině hluku, či pro všechna ta absurdní dětská hygienická selhání.A to nemluvím o ztrátě důstojnosti ve vypjatých momentech, kdy se z doposud na první pohled inteligentně vypadajícího rodiče stane logický eskamotér, který se nesmyslně silným hlasem u tříletého caparta domáhá toho, aby „se konečně přestal u stolu chovat jako malé dítě, zavřel pusu a jedl!“

Relativně dobrá zpráva je, že my rodiče máme jednu možnost, jak tyto okamžiky dětem jednou vrátit i s úroky. Není úplně čestná, ale používá se už od nepaměti, takže to může brát jako folklor a ctít ho s úctou k dědictví od starších generací. Tou možností, která by mohla být jakousi satisfakcí za všechna příkoří na nás spáchaná, je vyprávění příběhů z dětství našich dětí před jejich pubertálními kamarády nebo - a to je nejvyšší stupeň pomsty – před jejich čerstvými partnery. Já například důsledně zapisuji všechny příběhy, které mají potenciál znemožnit jednou za pár let dítě na veřejnosti stejně, jako to ono udělalo mně, když mě donutilo na celou ulici zařvat přeskakujícím hlasem: „Okamžitě přestaň řvát! Myslíš, že je tu někdo zvědavý na hysterky?!“

Naprosto ideální pro ztrapnění jsou historky s fekální tématikou. Myslím, že v tomto duchu se do zlatého rodinného fondu jistě zapíše například slovní výměna: „Proč jsi proboha neřekla, že se ti chce kakat?“ „Ty hele, mámo, to jsem mohla, co?“ a následné svěření se chápajícímu příbuznému: „Stlejdo, víš, co je vážně ploblém? Bobek v gatích, to je ploblém!“.

Při pročítání záznamů však nacházím i spoustu takových, které nemají přímo dehonestační charakter. Naopak jsou v podstatě vzdělávacího charakteru. Až mě udivuje, do jakých hloubek se dokážeme dostat při našich vědeckých debatách. V některých případech můžeme mluvit o čistě filosofických zamyšleních: „Ten děda byl starý. Musel umřít, jinak by byl nadosmrti živej.“

Zabrousili jsme s dcerou i do biologie: „Až budu dospělá, tak mi řekněte, abych se nedivila, že už nerostu.“

Že možná vychováváme budoucí lékařku, se ukázalo při nemoci. „Mami, máš přehnanou teplotu, asi neštovice“, zhodnotila můj stav ustaraná dcera a předepsala mi lipo. Zabralo až třetí balení.

Vzděláváme se i o zvířatech, a to jak vodních: „Mamí, já jsem ryba!“ „Jaká ryba?“ „Srandel!“, tak suchozemských: „Papaláš je takový divný pták, co dělá bububu“.

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na rostlinnou říši: „Mami, kvete ti kosatka!“ „Podívej, tady na stromě rosta taková ta houba... ta... rohož!“ (kosatec a choroš, pozn. překl.)

Když děti vyčerpají témata z oblasti vědy a techniky, vrhnou se neohroženě do jiných oborů. To, že nejsem nejlepší kuchařka na světě, si nejspíš pomyslela babička po informaci, že jsme měli k večeři loňské špagety. Já bych se vsadila, že byly boloňské, ale nakonec když o tom tak přemýšlím - přece jen nejsem bůhvíjaká kuchařka, možná jsem chtěla vařit boloňské a omylem mi z toho vyšly loňské.

Naše dítě se nebojí ani sžíravé sebereflexe, což se prokázalo po mém laskavém upozornění, že se stala jakási chyba při oblékání a jeden zásadní kus oblečení chybí. Dcerka se plácla dlaní do čela a pronesla: „Krynda panda, já jsem někdy vážně na hlavu!“

Argumentační jistotu by našim dětem mohl závidět nejeden politik. Je tak těžké je zaskočit a velmi snadné být zaskočen. Například odpovědí na otázku: „Jak tě to ten táta myl, vždyť máš pořád špinavou pusu“, která zněla: „Špinavou vodou!“, nebo povelem: „„Sundej si prstýnek, je tady vedro!“

Myslím, že dětské hlášky jsou spolu se schopností na požádání předvést štěněcí výraz jakýmsi jejich obranným mechanismem. Vždyť kdo by těm rozumbradům odolal, když na vás zamilovaně po jídle zadívají a pochválí vás slovy: „Tahle večeře byla lepší než ta minulá. Ta, co jsme měli ve středu, čtvrtek, pátek a šestek!“ Nikdy už také z hlavy nevypudím ten krásný okamžik, kdy jsem se v posteli před spaním přitulila ke svým děvčátkům, jednu dcerku pohladila a zašeptala: „Jsi moc hezká holčička!“. Ona mě pohladila po tváři, usmála se a řekla: „Ty taky, mami. Jenom tady to... tady pod nosem... nejsou to fousy?“

Baví vás tato sonda do dětské duše? Chcete víc? No prosím, přidám další, ale jenom když mi slíbíte, že mi – slovy jednoho mladého gentlemana „nebudete skákat do řeky“.

Představte si scénu jako z Ladova obrázku: načinčaný obývací pokoj a v něm rodinná idylka. Dvě rozkošná děvčátka ve lněných sukýnkách s mašlemi ve vlasech postávají u nohou maminky, která se chystá předat tatínkovi dort. Zjevně jsme tedy byli přizváni k pozorování výjevu z oslavy tatínkových narozenin. Ten se s láskyplným úsměvem sklání k nejmladšímu dítku. Nedočkavě visí na rtech děcka, které se mu chystá popřát, jak bylo instruováno jemným maminčiným pošťouchnutím do zad.

Holčička náhle znejistí a jako by nevěděla, co má říct. „Popřej tatínkovi, broučku!“, snaží se pomoci maminka. Dlouhé ticho a zvláštní výraz gratulantky začínají rodiče znervózňovat. „Tak něco řekni. Hezky tatínkovi popřej!“ naléhá maminka, leč zůstává nevyslyšena. „Řekni něco! Cokoliv!“ dodává důrazněji a nejistě se ošívá. Dort těžkne v rukách. „Podívej, všichni čekáme. Nemusíš přát stejně jako všichni ostatní. Sama vymysli, co bys tatínkovi chtěla říct“, jde na to maminka od lesa. Dítě se nadechuje, všichni naklání hlavy blíže, aby jim ani hláska neutekla, povzbudivě se usmívají a nemohou se dočkat, jak si poradilo se zadaným úkolem. Vzápětí se to mají dozvědět. Dítě konečně promluví. Řekne tatínkovi, něco, co mu před tím při takové příležitosti nikdo neřekl. „Tady si někdo hrozně prdnul, tati!“ řekne to dítě. Maminka poprská čerstvě nazdobený dort, tatínek zlomen v pase smíchy odpadá. Celá scenérie se nám hroutí, pan Lada se otáčí v hrobě, raději to střihneme a půjdeme na další scénu.

Tentokrát se nacházíme v koupelně. Spolu s námi se tu prohání čtyři malá děvčátka, jeden chlapec a jedna dospělá žena. Nabízí se otázka, zda je matkou části té smečky, ale to není pro náš příběh důležité. Jedna holčička k ní přibíhá s dotazem: „Teto, můžu si půjčit váš hřeben?“ „Já chci taky, já chci taky!“ pokřikují ostatní. Teta pochopitelně žádostí vyhoví. Teta je lidumil. Děvčátko si pročeše husté vlasy, předá hřeben dál a neustále brebentí. Když už mají důkladně pročesané vlasy úplně všichni, zastaví se najednou v běhu, zjedná si klid zvednutím paží a pronese: „A teď vám budu vyplávět, jak jsem měla vši!“ Teta omdlévá.

Zajímavé jsou i záznamy přenosů z chůvičky, tedy zařízení na legální odposlechy. Rodič díky nim slyší, co se děje v pokoji spícího či usínajícího dítěte. Může si tedy vyslechnout veškeré stížnosti a některé z nich si skutečně za rámeček nedá. Já například nejsem hrdá na okamžik, kdy dcera v nevěřícím úžasu z mého nesmyslného odchodu z místnosti před usnutím do chůvičky protestovala slovy: „Mámo, kam jsi jako šla? Kde jsi? Ty mě neslyšíš?! Beruška nespinká, Beruška je nešťastná! To se ale nedělá, tohleto! Pojď sem, ty ostudo!“ Po chvilce matčiny vzpurné ignorace celou záležitost shrnula: „Tak ona nepřijde! Máme problém, přátelé!“

Poslední zmíněnou větu mohu odzdrojovat. Jedná se o doslovnou citaci z pohády Krysáci. Inspiraci pohádkami nemůže zapřít ani jedna z prvních rozprav v cizím jazyce. „Jestlipak víš, jak se anglicky řekne pes?“ „Dog. Dog Fík. Zde je podnět naprosto zřejmý. Jestlipak ale víte, odkud pochází oblíbený ryk doprovázející útok na rodičovské postele: „Kdo bude dřív v posteli, nemusí na pařezy!“? Správně, tato věta vznikla v mechu a kapradí.

Z pohádkového ranku mohu nabídnout ještě jeden příběh. Vypouštěla jsem tenkrát s menší holčičkou v náručí starší dceru na zahradu, kam si šla hrát. Tehdy zhruba tříleté děvče se na mě otočilo a s velmi dospělým výrazem proneslo: „ Sbohem parto, jdu dobývat svět!“ (Nebudu vás trápit, citace je z pohádky Velká sýrová loupež).

Některé příběhy se stávají veselými až zpětně. Většinou jsou to ty, ve kterých vaše dítě s prstíkem vystřeleným velmi konkrétním směrem na celou tramvaj zakřičí: „Mamí, proč má ten pán tak obrovské břicho?“, nebo: „Ta paní je čarodějnice? Vypadá tak. Pozor na ni.“ Případně ty, ve kterých vás dítě ztrapní před celým domem dotazem v nacpaném výtahu: „Pane, že se nesmí čůrat do umyvadla? Že ne? Já to tatínkovi pořád říkám!“

To jsou přesně ty okamžiky, kdy si můžeme zopakovat slova Bohumila Hrabala: „Děti, když jsou malý, jsou svatý, i když stojejí za hovno." Tak si to dvakrát v duchu zopakujte a nezapomeňte, že děti mluví někdy rychleji než myslí. Není se co divit, mají hodně práce. Musí přece dobývat svět!

Vyšlo 9.3.2017 v Magazínu Dnes

Autor: Zuzana Hubenakova | čtvrtek 9.3.2017 15:44 | karma článku: 37.10 | přečteno: 6141x


Další články blogera

Zuzana Hubenakova

Sousedi na zabití

Mít dobré sousedy je základ spokojeného života. Podle výzkumu britských vědců je to mnohem lepší, než mít špatné sousedy. Když to tvrdí ostrovní stát, který ani žádné sousedy nemá, je to jasná tutovka.

28.8.2018 v 15:06 | Karma článku: 30.64 | Přečteno: 1627 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

Jak se stát nedobrovolným emigrantem snadno a rychle

Odjet na letní dovolenou k moři je obvykle počin uklidňující plný slunce, nicnedělání, čtení knih a nadměrné konzumace jídla a pití. Pokud nejste Marek a nemáte smůlu jako on.

6.8.2018 v 10:12 | Karma článku: 32.38 | Přečteno: 4608 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

Do tajů ženské svatyně

Každý, kdo tvrdí, že jsou ženy nerozhodné a slabší v kombinatorice, plete se stejně jako ten, kdo je přesvědčen, že stačí stehna masírovat sajrajtem za pět set a tuk se s celulitidou vezmou za ruce a odejdou.

8.6.2018 v 13:44 | Karma článku: 36.90 | Přečteno: 4960 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

O tom, jaké to je, když se něco nebo někdo srazí

Tento víkend jsem prodělala třídní sraz, proto si dovolím shrnout pár dojmů a zážitků. Taková událost vyvolává hodně emocí a je nutné nepodcenit přípravu.

21.5.2018 v 14:42 | Karma článku: 30.61 | Přečteno: 2015 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Trčálek

Pražští kavárníci a havloidi přitvrdili. Přijdou p. Preslerovi rozbít okno

Aspoň to tvrdí sám pan Presler. A když to tvrdí, tak bude i nejspíš pravda. A když to bude pravda, tak se o tom nedá pochybovat. A když se o tom nedá pochybovat, tak se o tom nedá ani diskutovat. Prostě pražská kavárna, co chcete?

18.10.2018 v 18:37 | Karma článku: 26.11 | Přečteno: 615 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Když si ve vlaku není kam přesednout

Hromadná doprava má jednu zásadní závadu, a tou je hromadnost. Nahromadění většího množství lidí do uzavřeného prostoru nebývá vždy příjemným zážitkem.

18.10.2018 v 17:42 | Karma článku: 24.03 | Přečteno: 821 | Diskuse

Lubomír Stejskal

K vražednému útoku na arabskou matku

Tentokrát se karta obrátila. Podle všeho vrhali kameny Židé na automobil Arabů. Tragický následek: mrtvá matka osmi dětí. Jak se k tomu postaví člověk, o němž je známo, že patří k neochvějným zastáncům Izraele?

18.10.2018 v 17:40 | Karma článku: 24.85 | Přečteno: 797 | Diskuse

Karel Ábelovský

Permanentní hlísti, aneb jak to vypadá, když dáš blbci funkci

... zahlédl a zaslechl jsem cosi neuvěřitelného... možného snad jen v "česku" a v Kocourkově, asi - aneb "ovčáčci a čtveráčci", kam jste nám zašantročili pravdu? Sním či bdím - tihle ti "mladí", to jako má být naše budoucnost?!?

18.10.2018 v 15:15 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 1131 | Diskuse

Emrich Sonnek

Dementi z Pražského hradu

Sdělovacími prostředky a sociálními sítěmi se valí lavina očerňující slovník hlavy státu. Hrad se proti této kampani ostře ohrazuje. Došlo pouze k selhání techniky. Zatím zjišťujeme, zda to byla technika hlasová, nebo přenosová.

18.10.2018 v 14:13 | Karma článku: 17.02 | Přečteno: 736 | Diskuse
VIP
Počet článků 161 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4327

Semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako.

Autorka knih Vstupte bez klepání a Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem.

Dobré a tajné zprávy mi můžete zaslat na e-mail: hubenakova.blog@centrum.cz, případně se stavte na facebookovou stánku Vstupte bez klepání.





Najdete na iDNES.cz