Žádný učený z nebe nespadl. To se ví. Učení padají ze škol. Čím je škola vyšší, tím učenější lidé z ní vypadnou. Tedy tvrdí se to. Plzenští o tom ví své.
Odkud se ovšem berou šiky roztržitých nešiků, to nikdo přesně říci nedovede.
Třeba taková já. Poměrně vysokou školu jsem zdolala, než jsem z ní vypadla, ani nejsem vysloveně nešikovná. Dokážu uplést krajkový ubrus nebo ušít chňapku na nádobí. Jsou situace – a není jich málo – kdy je mi taková schopnost ovšem úplně k ničemu. Jako třeba při brigádě na benzínce. Myla jsem tenkrát okna a dělala jsem to, ostatně jako cokoliv jiného, výtečně. Poctivě jsem odstraňovala následky masových hmyzích vražd. Pečlivě jsem drhla světla, cídila zrcátka a leštila okna. A pak… jednou… omylem… jednu paní. To se stane každému, že udělá v práci chybu. Ne každý ovšem při tom vezme tetku hadrem po ksichtě. Jejda. Ani jsem jí nestihla nabídnout, že jí uštrikuju ubrus.
Koho by to napadlo, že si pro benzin přijede automobil bez předního skla, aha? Jistě to je v rozporu s bezpečností provozu! Mně se řeklo, ať umyju každé auto, co přijede. Makala jsem tak zodpovědně, že jsem hlava nehlava umyla, co se mi dostalo do pracovního prostoru. S houbičkou notně namočenou jsem se tedy vrhla na okno inkriminovaného vozu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem jím prostoupila na poněkud ztuhlý obličej jakési paní? Stála jsem tam, voda kapala na palubní desku, paní začínala lehce brunátnět a já nějak přišla o nápady, co teď. Situace byla poněkud trapná a paní se evidentně chystala být mírně hysterická. Hadrem jsem jí osušila slzy a chvilku jsem i zvažovala, jestli jí ho nenacpat do úst a nezdrhnout, než z ní vyleze to, co si evidentně hledalo cestu ven. Sprosté slovo. Sprosté slovo by dámy říkat neměly. Sprostá slova jsou debil. Celou napjatou scenérii plnou vrtkavých emocí narušil až poctivý hurónský smích. To se od kasy vracel pan manžel. Smíchy ani nemohl odjet a jen tak mezi námi - tak vysoké dýško jsem v životě nedostala. Paní měla zřejmě s hygienou potíže dlouhodobě.
Vím, proč se mi takové věci dějí. Může za to roztržitost. V každém okamžiku života myslím na tolik záležitostí najednou, že když mě pak něco zaskočí, nestihnu pozastrkávat všechny šuplíky v hlavě a dělat jako že nic. To se geniálním lidem stává. A nám, blbečkům s poruchou soustředění taky.
Škoda, že jsem neměla příležitost to vysvětlit pánovi, který si od nás kdysi kupoval starý nábytek z obýváku. Skříň poctivě oblepil páskou, aby se jí při manipulaci neotvírala dvířka. Vzal to pro jistotu i přes ta prosklená, za což mu byla manželka doma jistě velmi vděčná. Když s kamarádem popadli skříň, podivili se, jak je těžká. Že já nedokončila vystěhování jedné půlky? No jo! Pardon! Odlepili jsme pásku, já vystěhovala osm kilo deskových her, knih a fotoalb, pán skříň znovu přelepil a vydal se s ní ke schodišti.
„Teda na to, že je to papírový, to je furt ňáký těžký, co?“ ubezpečoval se u kamaráda, že je stále stejný silák, jen okolnosti jsou proti němu.
„Ňák jo, kámo! To bude asi bytelnější, než se zdá“ uklidnil ho parťák.
Tak je fakt, že kdybych vyndala ty dvě sady pétanque před tím, než dostali tu skříň až k autu, bylo by to asi lehčí. Takhle mi nezbylo než s pípnutím „Pardon, to jsem přehlídla“ popadnout dva kufříky nadité těžkými kovovými koulemi a mírně shrbena pod tou váhou se vydat zpět k domovu. Cítila jsem se natolik trapně, že na chlapíkovo zvolání: „To by teda zasloužilo slevičku, paninko!“ jsem se nezmohla na nic lepšího než na mírné pokrčení ramen.
Nejsem evidentně dost pohotová. Kdybych byla co k čemu, mohla jsem zareagovat s elegancí, s jakou se k podobnému problému s výkonem postavila moje kamarádka. Pracovala tehdy brigádně jako číšnice v luxusní restauraci. Chudák holka ubrus uštrikovat neumí, zato umí přišít člověku nohu, nebo na břicho vyšít křížkovým stehem Hradčany. Je totiž lékařka a ti mají šití a vyšívání v popisu práce.
Tato lékařka maskovaná za číšnici byla pověřena úkolem obsloužit stůl, u kterého se romanticky vyfiknutý pár evidentně rozhodnul utratit majlant. Jedli jak prokopnutí, pili jak studenti ekonomky, prostě obžerství. Víno si vybrali suverénně nejdražší z lístku. Kamarádce se chvěla ruka, když je obsluhovala, přece jen v rámci studia péče o hrdla nikde v medicínských knihách nepsali o jejich prolévání vínem. Karambol byl vzhledem k její nervozitě poměrně jasné vyvrcholení večera. Při snaze otevřít láhev vína se jí hrůzou orosilo čelo. Zprvu jen decentně s profesionálním úsměvem marně zkoušela vyzrát nad podivný patent moderní vývrtky. Nějak si ne a ne vzpomenout, co to ten překrásný vedoucí směny o vývrtce říkal. Později nepokrytě lomcovala špuntem, kroutila lahví, a když si ji usadila mezi kolena s mohutným hýkáním s ní začala zápasit, strhla na sebe pozornost celého zařízení. Všichni proto byli svědkem okamžiku, kdy s hlasitým „Do prdele práce!“ ulomila kus hrdla lahve. Na vteřinu se zastavil dech všech zúčastněných. Nastalo absolutní ticho, které prořízla až hromová rána. To upadl někomu na zem špendlík. Kamarádka vyvalila oči děsem, třikrát zalapala po dechu, ale když si uvědomila, kolik zničené víno stojí, získala bryskně ztracenou rovnováhu zpět.
Spiklenecky mrkla na muže u stolu, lascivně se na něj usmála a prohlásila: „Tak to holt přelejeme přes plátýnko!“
Ona tak uzavřela celou záležitost zároveň se svou kariérou číšnice. Já svůj blog uzavřu krátkým ponaučením: Zachránit kvalitní víno je dobrý skutek. Když vás za dobrý skutek vyhodí z práce, není to vaše chyba. Potvrzeno roztržitými nešiky.
