Když vám dítě začne chodit do školky…

…začne domů nosit bacily, viry a sem tam nějakou baktérii pro zpestření. Naše starší princezna začala s tímto procesem letos v říjnu. První týden školky ani nedochodila až do pátku. Jsem stále na rodičovském pobytu (jestli jsem já na dovolené, tak Rath byl donedávna taky a aspoň si nemusel vařit, což je pro mě mnohem horší trest než vězení), takže nějaká teplotka nemůže zacloumat mým majestátem. 

Dokud ovšem se ta teplota nezačne týkat mně. Muži mají údajně objektivně horší průběh rýmy a nachlazení (to sice zřejmě vydal nějaký mužský časopis, abychom se jim nesmáli, ale pojďme kolegiálně předpokládat, že je to pravda). Jelikož stále kojím, nemůžu se v případě ohrožení zdrogovat do bezvědomí, ale veškeré potíže řeším Paralenem a cucacími tabletami na bolest v krku a to jen těmi přírodními. Ty sice vůbec nefungují, ale dobře chutnají. Mám silné podezření, že místo vyléčení mi přinesou pouze nepříjemný plak na zubech a další dvě kilíčka navrch jako bonus. Každopádně tady oficiálně prohlašuji, že jsem nemocná a byly chvíle, kdy jsem trpěla jako chlap.

Ukázalo se také, že některé funkce v našem domě utrpěly zásadním nedostatkem rovnováhy. Například zatímco pračka pere poměrně spolehlivě tak nějak furt, žehlička se nepustí do práce jak je den dlouhý. Také samodoplňovací funkce našeho odpadkového koše je podstatně lepší, než je tomu u ledničky. Funkce uspávací je taky silně narušena, pokud těsně po zavření víček malého andílka spustíte kanonádu kýchání a smrkání a v noci se místo péče o dítě snažíte přijít na to, jak se asi tak žije lidem, co spolkli omylem jehelníček a ten se jim zasekl v krku. Se sípáním hledáte skleničku s vodou, abyste ji pak třesoucíma rukama rozlili na plovoucí podlahu, a při pokusu ji utřít ji rozšlapete po celé ložnici. Mokré ponožky krásně kloužou, takže když se z té země vyškrábete zpět do své normální výšky, dítě zcela probuzeno na vás pobaveně zírá a čeká, jak bude představení pokračovat. Rozhajcované vaším vtipným výstupem se pak dvě hodiny dovolává přídavku.

Zajímavý úkaz také je, že se naše děti navzájem nebudí. Budí se až tichem. Jedna ztichne, druhá vstává na směnu. To samé přes den. Obě krásně spí aspoň dvě hodiny v kuse, bohužel nikdy ne společně. Vlastně ne, jsou dny, kdy spí společně. Ty se poznají podle toho, že je tatínek doma. Ten pak na mě háže významné pohledy a pronáší provokativní věty jako „Nikdy nespí společně, říkáš?“ „Nic nejde udělat, jo?“. V takových chvílích přemýšlím o tom, že abdikuji na svou funkci a uteču těm sabotérkám odpočinout si do práce.  

Jelikož moje větší maličká nosí nemoci poměrně pravidelně, nedostala jsem se za posledních několik měsíců nijak zbytečně ven ani na procházku, natožpak za zábavou dospěláckého typu, či k dospělým obecně. Vánoční nákupy máme vyřešené, jak jste se již dočetli v díle Nepokradeš, takže jsem neměla ani dostatečně velký argument nechat nemocné ukňourané dítě tatínkovi a využít zákonné možnosti za dobré chování opustit  vězení na vycházku. Začínám u sebe pozorovat jistou ztrátu sociálních dovedností. Pošťáka se přímo děsím, protože se dostává nebezpečně blízko a občas potřebuje nějakou reakci či podpis. Dospělácké řeči mi už dávno moc nejdou a podpis momentálně řeším velkým tiskacím M jako maminka. Popeláře naopak vítám jako zpestření, ti nejsou tak vlezlí. Babičce a dědovi mám po dosednutí na gauč tendence měřit teplotu a manželovi po návratu z práce aplikovat čípek.

Jelikož jsem při největších horečkách trpěla bolestí hlavy, používala jsem mokrého studeného obkladu v marné snaze o zlepšení. Měla jsem po ruce jen červený šátek, takže jsem prvních pár hodin vypadala jako Sandokan, po sejmutí obkladu ovšem jako sen milovníku hororových příběhů zapojený do elektrického obvodu. Hlava mi sice neupadla, ale mému účesu tento nápad velmi neprospěl. Když jsem si pak, opuštěna rodinou, objednávala pizzu, nutila jsem nebohého přepravce, ať ji prostrčí pod dveřmi. Co jiného než pizza je přece k tomuto postupu více zrozená! Nechtěl…Doteď bloudí ulicemi s vytřeštěným výrazem a snaží se najít cestu domů, kde by se rád schoulil do kouta a pár týdnů jen plakal…Na mou obhajobu - já jsem ho varovala!

Mému sebevědomí nepomohl příliš ani fakt, že mi zplesnivěla Barborka. Ne dcera, ale třešňové proutky, které by za normálních okolností měly vykvést, aby žena plná života očekávala sňatek do roka a do dne. Sňatek sice neočekávám, ale plíseň na symbolu mládí, krásy a vysoké hodnoty na trhu nevěst je jasné znamení, že mám nejlepší léta za sebou. Tušila jsem, že je něco špatně, když mě kožní lékařka taktně upozornila, že ty roztomilé pupínky, co mám na pár místech na těle, jsou vlastně stařecké bradavice. Chápete to? Stařecké bradavice! Já, femme fatale obou mužů, co mě kdy milovali, mám stařecké bradavice a vlivem horečnatých stavů se tím ještě chlubím na internetu.

V Liberci svítívá slunce třikrát do roka. Dneska je jeden z těch tří dnů. Tak mě omluvte, musím se upravit, jdu vynést koš.