Nevím, jak to máte vy, ale u nás je telefonování občas vysloveně životu nebezpečné. A to jak přímo, tak nepřímo - totiž kvůli hrozícímu nedostatku vitamínů.
To si takhle v klidu vařím humra ve svých oblíbených saténových pouzdrových šatech, lodičkách od Blahnika a s vlasy staženými do bezchybného drdolu. Mou nespoutanou povahu prozrazuje jen drobný detail – chybějící síťka na vlasy, které tak mohou při servírování nepozorovaně vniknout na talíř. Jsem si toho rizika vědoma, možná proto ten uličnický výraz na tváři. Takhle se dělá revoluce!
Díky skvělému architektonickému řešení naši kuchyně pozoruji, jak se moje dvě malé děti ve vedlejší místnosti věnují hře v šach, četbě, či pronikají do tajů dadaistické malířské tvorby, když tu náhle zazvoní telefon. „Někdo ti volá!“ upozorní mě malinko zbytečně se širokým úsměvem na tváři starší dcera, které tolik sluší bílé šatičky až na zem a šifonová mašle ve zlatých kadeřích. Ta mladší jen stydlivě pozvedne zrak od encyklopedie a plaše zamává dlouhými řasami. Zvednu tedy telefon, aby svým zvoněním nerušil jejich soustředění. Letmo zkontroluji vaření, pak s telefonem na uchu radostně pohlédnu na svá dítka.
Ustrnu v němém úžasu. Starší dcera vytáhla z pod nabíraných sukní krokodýla, pere se s ním a mašlí se ho snaží znehybnit. Mladší se snaží vybalancovat židli na jedné noze a s jednou svou nohou na sedáku a druhou na opěrce tancuje na židli přes jídelnu. V levé ruce třímá vrhací nože a pravou se právě snaží zamířit těsně vedle hlavy své sestry či krokodýla, podle toho, která se zrovna ocitne v boji nahoře.
Takhle to u nás vypadá vždycky, když si potřebuju zavolat. Fakt.
Když tedy po zvednutí telefonu zjistím, že se mi někdo snaží vecpat potravinový doplněk, nemám čas se příliš zdržovat s oficialitami.
„Nezlobte se, nehodí se mi to. Ani telefonát, ani doplněk. Nashledanou!“ pokouším se marně po pár větách bez teček odrazit útok zbytečně agresivně vyškoleného prodejce.
„Ale to je prevence!“ vyděsí se on v úžasu nad tím, jak mohu tak nezodpovědně nakládat se zdravím své rodiny.
„Potravinový doplněk je mi na nic. Ještě chvilku a budu potřebovat náhradní ucho!“ vzkřiknu nervózně a uhýbám letícímu noži.
Prodejce se evidentně s někým tak nevděčným v životě nesetkal. „Paní, to co vám nabízím, je naprosto skvělé!“
„Pane, tak to si to pošetřete pro rodinu, vždyť je to škoda takhle pustit mezi lidi! Nakonec budeme všichni doplnění, a co budete pak prodávat?“
Už začínám mít trochu strach, že dostanu skrz telefon zásah elektrickým proudem. Vůbec bych se nedivila, kdyby se takové telefony začaly vyrábět, aby ušetřily marketingovým firmám zdlouhavé přemlouvání nespolupracujících zákazníků.
Na obavy tohoto druhu však není čas. Děti začínají v obýváku pořádat kohoutí zápasy a přes dým z doutníků už nevidím, kdo vyhrává. Šokovanému prodejci věnuji poslední věty obsahující slova „ne!“, „protože jsem to řekla!“, „už se o tom nebudeme bavit!“ a „nech toho, nebo ti vážně naplácám!“ a zavěsím.
Když rozlíceně položím telefon na stůl a vřítím se do obýváku, naleznu tam dva andílky, jak si hrají s provázkem přebíranou. Jedna mezi nataženými prsty obou rukou drží svázaný provázek, který před chvilkou šikovně přebrala od své sestry. Druhá hlásí: „Voda!“ a s veselým smíchem nabírá provázky malíčky. Po krokodýlovi a kohoutech ani stopa.
V tomto okamžiku vstupuje do místnosti můj muž. Spokojeně prohlédne harmonickou scenérii, nadzvedne pokličku a lehce podmračen řekne: „Ty špagety jsou rozvařené. A proč mi nezvedáš telefon?“
