Zpráva o fantastické nové službě České pošty

Stereotypy nerostou na stromě. Někde se musely vzít. Jako třeba ten, že kvalita ženy se pozná podle toho, jak vaří. Nevím, čím to je, ale o můj názor na cenotvorbu monopolů se nikdo nezajímá jak je rok dlouhý.

Za to ze mě neustále někdo mámí odpověď na otázku: „Co budeš dneska vařit?“. Vypadá to, že důležitější než doktorát z fyzikální chemie (který bych klidně mohla mít, kdyby se mi chtělo, ale mně se nechtělo) je schopnost z cibule a strouhanky vyčarovat chutnou večeři o třech chodech, kde minimálně jeden je pepřový steak. Ono to tak nevypadá, ono to tak je. Onehdá jsem rodině místo večeře předložila svůj vysokoškolský diplom a přednášku o útisku žen v konzumní společnosti plné lidí, co by jedli i několikrát denně. Myslím, že mě poslouchali vážně velmi pozorně. Při tom však snědli můj diplom (nejen ten vysokoškolský, ale i diplom Delfínek, který jsem si vyplavala ve třetí třídě), stůl, květináč a židli si nakrájeli na večer. Po tom, co si židli úhledně zabalili do potravinové fólie, aby jim neokorala, hladově se na mě zahleděli a začali vykazovat známky neklidu. Přihodila jsem jim bábu s nůší, rezignovala na pokusy vytvořit prioritně stravu pro duši, vytáhla mrkev, bujón a koblihu a rozpoutala gastronomické peklo. Můj geniální, tolik let funkční původní recept – v kuchyni se okamžitě pořezat, všechno smažit na octu a na otázku: „Čím zahušťuješ bramboračku?“ odpovídat: „Sádrou!“, tím okamžikem navždy vzal za své. Rodina se rozhodla to risknout a i přes jasná rizika stravu vyžadovat.

Zatímco některé ženy jsou tak krásné či schopné (ale spíš krásné, když jsme tak u těch stereotypů), že ani nemusí umět pracovat se zlomky a přesto je jejich život plný úcty a obdivu, my ostatní musíme poskytnout něco navíc. Nějakou dobu si vystačíme s hrou na harfu, to je jasné. Dříve nebo později ale přijde okamžik, kdy naše éterická bytost stráví čtyři hodiny denně v kuchyni, a žehlení budeme považovat za milé zpestření dne. Ta situace je depresivní. Zkusila jsem to zlomit a doufala, že vám nastíním koncept, jak proplout životem bez znalosti složení jíšky. Dopadlo to tak, že nejen že jsem si dočista zničila pověst a začala vařit, zjistila jsem navíc, že když mi někdo na týden vezme děti a konečně bych tedy mohla za největší námahu v kuchyni považovat krájení uheráku na velmi tenké plátky a obsluhu presovače, obvolávám rodinu a nabízím, že jim uvařím. Tak hluboko jsem klesla. V prachu je má léta budovaná image ženy, co je příliš sexy pro práci s hrncem. V okurkovém salátě skončily mé upravené nehty!

Dobrá zpráva je, že jsem se nenechala zlomit. Pružně jsem zareagovala na novou situaci a z pózy rádoby světácké rádoby ekonomky, co plodí děti jen z důvodu rozšíření genu geniality (důvěrně mu říkám GeGe, má to tak rád), jsem přešla do pózy hospodyně s dokonalým účesem v nažehlené zástěře. Upřímně, nežehlím si zástěru. A občas se nečešu. Všechno zvládat nejde. Takže vynalézám novou cool pózu – umolousané teplákové bohyně, co konečně pochopila, že ztracené vejce se nehledá, ale vaří.

Minulý týden jsem zrovna vyřezávala salámové uši myším z vařených vajec (manžel to tak má rád), když tu náhle zvonek. Když zazvoní zvonek, je slušnost jít otevřít hned. Zavrhla jsem tedy byť i letmý pohled do zrcadla, protože mi bylo jasné, že jsem po celém dni v pozici uklízečky, kuchařky a vychovatelky poněkud handicapovaná krasavice. Když vám osychá pažitka na myší ocásek, není čas na hrdinství, vyrazila jsem proto neohroženě ke dveřím. Za nimi stál muž, který nosí všeliké zprávy. A nejen ty. Občas klidně přihodí i balík. Byl to pošťák. Podal mi zásilku, já poděkovala a on s úsměvem a pohledem na zástěru navíc přihodil: „Mějte se krásně, moc vám to sluší!“. (Kdysi jsem vám psala o našem transvestitním pošťákovi. Tohle nebyl on. To jen tak pro jistotu, aby bylo jasno. Ale i kdyby byl! Copak si můžu vybírat?)

Tomu říkám upgrade služeb! Pošťáci už delší dobu musí nabízet pojištění, aby nebyli navždy zatraceni. Osobně bych si životní pojištění na poště vyřizovala zhruba se stejnou chutí, jako letový plán pro cestu kolem světa v klubu holubářů. Nechci znevažovat znalosti a finanční gramotnost pošťáků, ale není nic lepšího, než se pokoušet důsledně porozumět nabízenému produktu, když vám za zády patnáct lidí pohazuje sprostými slovy a z oznámení o uložení balíku začínají sestavovat flusačku. Zkrátka finanční produkty z rukou zaměstnanců České pošty nepřijímám. Ovšem jestli mají na poště nové nařízení utrousit milou větu k nám, stereotypy sešněrovaným, ale zatím Amerikou nezblbnutým hospodyňkám, půjdu si koupit aspoň los. Fakt. A když to bude s úsměvem, pošlu rekomando (nevíte někdo, co to je? Nepřijede mi domů nějaké komando plné reků, že ne?) Z bezpečnostních důvodů ale navrhuji, aby tuto povinnost měl pouze ten zaměstnanec, který přijíždí autem. Chudáci pěšáci obtíženi desítkami kilogramů zásilek, prchající dlouhou ulicí se zástupem nadšených hospodyněk za zády, by asi po pár dnech v práci šli brzy dělat raději do dolů.

V dnešním blogu jsem poctivě splácala páté přes deváté. Kdyby vám tedy náhodou nebylo jasné, co jsem tím chtěla říct, shrnu jeho závažné poselství pro všechny, co s pozicí hospodyňky z vynucení bojovaly jako já (a stejně marně):

Vaření může být sexy! Náš pošťák to říkal.