Otloukánkovo blues aneb další nedoceněný umělec

Spolupracovat s někým není snadná věc. Své o tom ví třeba Hele z dvojice Jů a Hele. Těžko říct proč, ale vypadá to, že touto milou figurku celá Morava opovrhuje. 

Jak jinak si vysvětlit, že pokaždé, když návštěva z české strany Čechie, která zdá se být jeho fanouškem, pronese ve sklípku jeho jméno v jakékoliv souvislosti (například „Hele, pocem!“), bývá propíchnut nenávistným pohledem?

Jaké to asi je, žít s takovým cejchem, řekla jsem si? Ohromně jsem toužila zjistit, jak je člověku v kůži Heleho… Helea… Hele, co to je za jméno, todleto?

V rámci průzkumu jsem se nebála ničeho. Tedy kromě toho, říct před brňákem Hele. A říct mámě, že jsem snědla poslední jogurt. A říct zubaři, že jsem mu nabourala auto.  A bubáka jsem se bála. Taky pádu burzy. Ale jinak už ničeho.

 A jak jsem byla tak ohromně statečná, vrhla jsem se do pokusu. Abych zjistila, jaké to je, být v kůži Heleho, bylo potřeba najít svého Jůa.

Hledala jsem všude. Kromě pod postelí, tam bývá ten bubák. A pak to přišlo! Potkala jsem spisovatele Dominika Landsmana. Naše humory se setkaly… Naše uši zastřihaly… Naše nosy ucítily příležitost… Naše nakladatelství zaplesalo… Nezmohla jsem se na víc, než na táhlé: „Jů!“ Ano, byl to on. On byl mým Jůem a já jeho Helem. Po vzoru slavných dvojic jsme seděli u vína a vesele blábolili o nápadech na společnou knihu. Tedy… já seděla u vína a blábolila. Dominik doma psal. Dominik je plachý. On se se mnou veselí jenom virtuálně. Jednou si dal naživo jahodový džusík na křtu knihy a dodnes za to přidává večer tři otčenáše.

Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Na jak tenký led vstupuju. Jaké drama to je, být Helem. Jak bych vám to jen přiblížila…

Být spoluautorkou knihy Dominika Landsmana je stejné jako být spoďárama Kim Kardashian. To co se kolem nich rozprostřelo, je nějak větší, než čekaly. Všichni se dívají jejich směrem, ale kvůli nim to není, je nikdo nevnímá. Každému je více méně jedno, jestli je má, nebo nemá, protože i když je má, je to jako by je neměla. Je to tak. Jsem spoďáry. Možná ještě míň.

Uvedu příklad: to takhle jedeme na autogramiádu naší společné knihy. Na plakátech je fotka nás obou. Pod Dominikovu pozvánku všichni píšou „Jééé, já přijdu, on je boží, Madlo, pojď taky!“ O mně se zmínila jediná milá paní a to takto: „Proč má ta osoba tak žluté zuby?“ To ovšem nebylo nic proti tomu, co se dělo na místě. V knihkupectví visely cedulky „Autogramiáda Dominika Landsmana“. Všude byly knihy Dominika Landsmana. I u naší společné knihy bylo napsáno, že je to „kniha Dominika Landsmana“. Za pětikilo jste si mohli koupit DNA Dominika Landsmana odebrané ze skleničky z kavárny. Židle, na které seděl, byla vydražena nejúchylnějšímu fanouškovi. Za 13,60 si zájemce mohl čichnout k podpaží Dominika Landsmana.

Zuzana Hubeňáková a její spektakulární prvotina Vstupte bez klepání jako by nebyly. Kniha tedy nebyla úplně doopravdy. Nikdo tam o ní totiž nikdy neslyšel. Jak moc se těšili na mě, bylo jasné hned po vstupu do budovy. U vchodu mi podali kabát Dominika Landsmana, abych ho prý podržela, než se Mistr vrátí. Když jsem chtěla promluvit, řekli mi, že jestli mě něco bolí, ať žvýkám klacík a neruším Mistra. Při dalším pokusu o vysvětlení situace si u mě moderátor objednal jemně perlivou vodu. Jednomu fanouškovi jsem vyrvala knihu z ruky a než se stačil vzpamatovat, podepsala jsem ji. On mi dal pěstí a knihu šel reklamovat. Nejhorší je, že se mu to povedlo a skutečně mu ji vyměnili na „bezvadný“ kus. A kvůli tomu jsem si já blbá oholila nohy. A trochu i obličej.

Když jsem se vrátila domů s pocitem spráskaného Heleho, rozhodla jsem si spravit chuť a náladu na internetu. Jistě se hemží recenzemi, ve kterých bystrý recenzent nepřehlédl ostrost mého vtipu a podařilo se mu umně vypíchnout lidskost a hloubku výpovědi mé postavy!

Zadala jsem tedy do vyhledávače „Deníček moderního páru“. První odkaz mi prozradil, že se Dominiku Landsmanovi jeho kniha velmi povedla. Druhý, že Dominik napsal novou knihu. Ve třetím se Dominikova úhlavní hejterka vzteky měla přeskočit. Utěšilo mě jen to, že chudák tu knihu zjevně nečetla, jinak by mě jistě taky nenáviděla.

Napočtvrté jsem poupravila heslo ve vyhledávači a omylem si koupila boty. A hele, je mi líp!

Vaše Hele.

P.S. Jak vidíte, má trestuhodná kadence textů není způsobená tím, že bych se skrývala před davy  omdlévajících fanoušků. Ve skutečnosti mi dítě začalo chodit do školy a já dítěti začala chodit do práce. Hukoooot!