Sousedi na zabití

Mít dobré sousedy je základ spokojeného života. Podle výzkumu britských vědců je to mnohem lepší, než mít špatné sousedy. Když to tvrdí ostrovní stát, který ani žádné sousedy nemá, je to jasná tutovka.

Při plánování stavby domu jsme se nadchli faktem, že nedaleko vyhlédnutého pozemku je ulice Sousedská. Je přeci naprosto nemožné, aby v blízkosti takové ulice žili nepřátelští chuligáni, neumětelové v oblasti kamarádství a (a)sociální lajdáci.  

A měli jsme pravdu. Okolí našeho domu je plné lidí příjemných a ochotných. Jak se taková věc hodí, když odjíždíte na dovolenou! Nebyl nejmenší problém najít někoho, kdo by zaléval floru jak venkovní, tak vnitřní, vybíral schránku a krmil zvěř (mám na mysli rybičky a papouška, děti si vozíme s sebou).

Předali jsme klíče a základní informace o běžném režimu všech potřebných aktivit a s klidným srdcem odjeli smáčet těla v slané vodě.

První den dovolené jsem zkontrolovala telefon až večer. Pět zmeškaných hovorů od sousedky mě mírně znepokojilo. Okamžitě jsem volala zpátky, abych zjistila rozsah škod.

„Prosím tě, já potřebovala pro něco na terasu a teď nemůžu zavřít dveře!“ plačtivým hlasem mě informuje sousedka o tom, že už několik hodin bivakuje v našem domě a hlídá ho před vpádem zločinců  vlastním tělem. Rychlá konzultace s manželem problém vyřeší, omlouvám se za komplikace a problém beru za vyřešený.

Druhý den dovolené si večer při čtení zpráv všimnu zprávy o vichřici, která se prohnala Libercem. „Jak to vypadá na zahradě?“ ptám se zvídavě. „Vichr versus angrešt 1:0. Probíhá resuscitace. Až budeš příště potřebovat zalívat, bude mi to s něčím kolidovat“, přichází zoufalá odpověď.

Den třetí, manžel se dívá na kameru zabezpečovacího systému. „Šíleně u nás prší a ze schránky čouhají noviny“, informuje mě naléhavým hlasem. Uvědomuji si, že v navlhlém tisku vyšel můj článek, kterým bych ráda omračovala vnoučata, až se jednou narodí. Nedá se nic dělat, noviny se musí zachránit. „Prosím tě, buď tak moc hodná a až pojedeš kolem pro děti ze školky, vytáhni noviny. Díky moc!“ posílám do záchranné akce sousedku.

Vzápětí přichází poněkud úsečná zpráva: „Děti jsou dnes doma“ a o pár minut později máme příležitost z lehátka na pláži s vychlazeným drinkem v ruce sledovat na kameře sousedku v bundě, jak zápasí s živlem, s deštníkem ohnutým do protisměru a dvěma mokrými trpaslíky v pláštěnkách, kteří se v kalužích rozhodli vyválet.

„Byly to jen letáky“, píše vzápětí důkladně odmočená sousedka. Jejda, ono není pondělí, ale neděle! Když ono to na dovolené všechno utíká nějak jinak.

Čtvrtý den se bojím podívat na telefon. Když seberu odvahu a přece to udělám, najdu jen pár slov: „Kolik že jste měli těch rybiček?“. „To je jedno, neřeš to. Ztráty jsou povoleny“, odpovídám a myslím to upřímně. Všichni dobře víme, co zmůže zoufalá žena, a nechci riskovat, že bych v akváriu našla na třikrát zlomeného kapra, protože náš druh rybek neměli.

Pátý den nás sousedka jen lakonicky informuje, že se na zahradě objevil badmintonový míček, který by podle všeho měl být uvnitř domu. Jestli u nás byli lupiči, kteří za dveřmi objevili badmintonovou sadu, změnili názor na své nevycválané chování a prostě si raději zapinkali, se už nikdy nedozvíme. Sousedka už ztratila kapacitu se divit. Začínám se o ni bát.

A pak přijde šestý, poslední den výletu. A ten den… ten den se nestane nic.

Letos máme příležitost sousedům vrátit jejich laskavost. Odjeli předevčírem. Včera tady byla vichřice. A dneska se ztratila rybička v akváriu.

No řekněte – nebyli my jsme si souzeni?

Vyšlo v ONA Dnes