Lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný

Mít dítě přináší člověku mnohé radosti. Například malované obrázky, od lízátka ulepené pusy na tvář, pocit naplnění a nevýslovné lásky, nebo vši, neštovice, dětskou lepru (z dítěte sloupete druhé dítě vyrobené ze špíny) a kurděje.

Kurděje samozřejmě nedostanete z toho, že máte dítě. Kurděje dostanete, protože až budou v pubertě, všechno vám sní a vy budete ve vaší vlastní kuchyni postaveni před volbu, jestli si dáte k večeři prášek do pečiva přímo z dlaně jako za mlada Vitacit nebo budete u telky cucat žínku na nádobí.

Moje dítě se rozhodlo, že nebude zdravé. To tak děti dělají. Když mají rodiče hodně práce nebo někam potřebují odjet, dítě si naschvál nahodí teplotu, přidá kašlík, významně se zahlení a když to nezabírá, přihodí klidně i vyrážku.

A tak se tak nějak stalo, že jsem jedno ráno doma stála, před sebou malinkatého člověka, co se intenzivně drbe, pokašlává a ze soplu by si mohl upléct šálu, a bylo mi jasné, že pro mě pracovní týden právě skončil. Nedá se nic dělat, odvezu dítě k odborníkovi, ten má větší hlavu, řekla jsem si.

Ve skutečnosti nemá naše paní doktorka problémy s velikostí hlavy. Mnohem více problémů jí přináší velikost kartotéky. Počet pacientů se limitně blíží k nekonečnu a podle toho to v čekárně vypadá. To, k čemu dříve sloužily hospody, v těchto dnech jako stvořených pro pořízení si nové respirační choroby mohou nahradit čekárny u pediatrů. Chcete sehnat zedníka, švadlenu nebo japanologa? Určitě sedí s dítětem v čekárně u doktora, stačí najít tu správnou, pohlídat mu nemocné dítě a za tu dobu, než se s ním dostanete na řadu, vám může odborník dostavit dům nebo zkřížit třešeň s magnolií.  

Prorazily jsme si s dcerou davem cestu k jedinému volnému místu v čekárně. Vedle seděl malý chlapec, který se hned po našem dosednutí dávivě rozkašlal. Se zájmem jsem ho pozorovala a čekala, jestli mě brzy přátelsky přes stehno plácne plícema, nebo je v sobě udrží. To, že chlapec seděl přímo pod nápisem TUBERA JE ZPÁTKY!, který visel na nástěnce nad jeho hlavou, situaci nijak neprospělo.

Zadívala jsem se pod šokující varování o tubeře, abych zjistila, že následující řádky celé tvrzení malinko změkčují. „V zemích bývalého Sovětského svazu už tubera řádí. Je jen otázkou času, kdy dorazí k nám!“ hřímala nástěnka.

Než jsem se stačila vyděsit k smrti, zaujalo mou pozornost něco jiného. Něco, co k nám dorazilo ještě před tuberou. To něco nemilosrdně zabralo celou čekárnu. Rozšířilo se do všech koutů, zažralo se do každého póru. Jak to jen říct… Abych nebyla nařčena z vulgárnosti, uchýlím se k citaci: „Mates se posral“ Nevím úplně přesně, jestli se to dítě jmenovalo Mates, každopádně smradu vyrobilo tolik, že by se za to kejdovač nestyděl.

V hravé atmosféře hnojiště, na kterém se dáví čísi chlapec, jsme se s dcerou snažily udělat si hezké dopoledne. Zaneřáděný chlapec byl přímo na místě odkalen, což trochu pohnulo ledy, ale bohužel i vzduch. Jedna paní omdlela, čehož si nikdo nevšiml, protože v tom davu neměla kam upadnout a než se dostala na řadu, zase hezky naskočila. Dost jsem jí záviděla, protože když jste v bezvědomí, líp vám to utíká.

Najednou se ke mně protlačila malá roztomilá usměvavá holčička. Byl jí nanejvýš rok a půl a byla skutečně rozkošná. Sice ji málem zašlápnul odhadem patnáctiletý chlapec, který, jak nás sestra hlasitě informovala, přinesl „čurando“, ale nakonec to dobře dopadlo a holčička se probila až přímo ke mně. „Eee!“ informovala mě o něčem, co jsem začínala tušit. Dítě jsem vzala a přes hlavy ostatních hodila směrem, ve kterém jsem tušila jeho matku.

 „Náš kluk má zápal plic a už tu sedím hodinu!“ rozčilovala se paní, která sice neměla zuby, ale zato měla vztek. Měla jsem blízko k tomu jí doporučit, aby se z toho hlavně nepoee, protože to by už bylo na mou citlivou duši příliš.

„My jdeme jenom na kontrolu!“ snažila se nově příchozí matka o strategický manévr, který by ji podle pohledu paní, co nemá zuby, ale zato má syna, co má zápal plic, mohl stát život. Naštěstí sestra nedovolila, aby kdokoliv odešel dříve, než v čekárně nakřížíme speciální druh bacilu a paní poučila, že si bude muset počkat.

„My tady všichni čekáme na doktorku!“ snaživě ji upozornila jiná paní, aby si náhodou nová paní nemyslela, že tu snad čekáme na vlak.

Jakési dítě dostalo hysterický záchvat. Neviděla jsem na něj přes lidi, takže nevím, jestli nedosáhlo na hračku, nebo ho někdo zašlápl, nebo mu upadla ručička.

Po hodině a půl se mě můj rozverný manžel zprávou zeptal, jak jsme dopadly. V té souvislosti jsem si vzpomněla, že on byl s dítětem u lékaře jednou a po půl hodině se vrátil s tím, že tam tedy nehodlá čekat „celý den“. Zadívala jsem se tehdy na něj tak, aby pochopil, že jestli okamžitě nenechá to dítě opravit, jakékoliv plány stran vyrábění nového jdou na hodně dlouho stranou. Jeho pokus odehrání vadného dítěte do autu jsem tak označila za neplatný.

Po dvou hodinách v čekárně už byla sice blíž tubera, co k nám jde ze SSSR, ale nijak to nevypadalo, že by se s ní blížila zároveň i chvíle, kdy si nadšeně padneme do náručí s doktorkou. Zajímavý paradox je ten, že ačkoliv mezi čekajícími byl jistě i zdatný bonsajista, nebyl tam ani jeden lékař, který by rozbil před budovou polní nemocnici a pomohl odbavit aspoň akutní případy.

Za akutní případ bych rozhodně označila paní, co má její syn zápal plic. Ta měla jít jako první. Ideálně domů. I se svým dvoumetrovým synem, který za celou dobu jedinkrát nezakašlal a jen si znuděně hrál hru na mobilu. Hlavně proto, že společně zabrali celou lavičku pod nápisem Problém spalniček je mnohem závažnější, než se zdá.

Když se blížila třetí hodina našeho zážitkového pobytu, a problém čekání byl mnohem závažnější, než se zdál, začala jsem uvažovat nad tím, jestli by nepomohla jedna rádoby tiše pronesená věta směrem k dceři ve stylu: „Co máš tu ebolu, už s tebou není vůbec sranda!“.

A v tom jsme přišly na řadu.

„Tak paní Hubeňáková, je to na antibiotika. Kdyby se to po nich nezlepšilo, přijďte!“ řekla nám na rozloučenou paní doktorka.

Nerada bych působila nevděčně, ale někam, kam míří tubera, se mi tedy moc nechce. Kdyby se to nezlepšilo, vyšlu manžela, ten má slabší nervy, ale zato silnější imunitu.