Jak řekl kdosi (zřejmě slavný, zcela jistě chytrý): "Stáří stojí za houby, ale je to bohužel jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku.".

na tom něco bude!

Vůbec to tak není, naopak, stáří vybízí k tvořivosti. Třeba občas zapomenu na název léku, který chci předepsat svýmu pacošovi. Tak začnu okecávat, jak je ten lék bezvadnej, jak mu pomůže, kolika už pomohl, prostě literární skvost jak vyšitý. A celou dobu tu druhou půlku mozku bombarduju peršingama, aby si konečně do prčic vzpomněl. Ta slast, když to naskočí.

A pacoš v čekárně řekne, jak jsem mu všechno bezvadně vysvětlil.

No vy jste hlava!!! Tomu říkám finta!

I já už se občas musím hledat. A není to nic triviálního. Najdu se obvykle teprve když narazím na zrcadlo. Ovšem pokud zapomenu, kde je zrcadlo, tak je průšvih - to se pak kolikrát hledám i půl dne.

(a těším se na pokračování o genetických vnadách)

Myslíš genetické vady vnad? Když žena omylem zdědí prsní geny po taťkovi?

Nehledej se, já tě našla! Jsi v desítce nejlepších blogerů! To je báječné! Sláva ti!

Málokdo umí stárnout s elegancí, grácií a nadhledem jako já. Zrovna před týdnem nebo tak nějak jsem si připomněl zlaté pravidlo, že když se v mém věku člověk ráno probudí a nic ho nebolí, tak je pravděpodobně mrtvý. Díky tomu, že jsem několik hodin předtím na punkovém koncertě mezi lidmi, z nichž většina by mohla být mými synovci a neteřemi a ten zbytek mými vlastními potomky, což naštěstí nebylo skutečné, neboť jejich maminky bych si pravděpodobně stále ještě pamatoval, skákal a jinak se pohybově projevoval stejně jako v době, kdy jsem byl v jejich dnešním věku, jsem se po probuzení mohl přesvědčit, že jsem opravdu stále naživu.

Tak to už teda taky znám. Den pařím a pak tři umírám

Zuzko, my jsme si kdysi na fakultě s kámoškami říkaly - až budeme jednou jak cvrklé jablko... asi už dávno jsme. Ale jak pořád ještě dobře slyším (občas nějaký šum podobný cikádám) vidím (díky Gemini... či jak se to jmenuje), občas mi něco vypadne,( ale nevím už co...), je to pořád fajn. Mám velkého psa. Aby mě podepíral i jinak podržel...

No vidíte, pes! Ideálně asistenční, aby myslel za mě. To by mohlo být řešení!

Na to zapomínání jste moc mladé děvče, to Vám Zuzanko nevěřím.

Jinak, velmi jsem si oblíbil výrok (myslím, že paní Maciuchové) :"Stáří je jen pro statečné!"

To jste hodný, že mi nevěříte, ale bohužel jsem fakt čím dál větší skleróza. Nepamatuji si jména, čísla, tváře a ještě něco. Ale co, to jsem zapomněla.

Zuzko, tuhle genetickou vadu máme bohužel všichni, nezoufejte. S Vaším humorem a nadhledem se určitě stárne milosrdněji. Díky za fajn článek.

Kdyby mi něco na stárnutí vadilo, tak to stejně zapomenu, tak co.

Já moc děkuju za komentář!

Zuz, tak jestli vy jste pozdní odrůda jablka, tak to já jsem ta zimní. Koženky se jim myslím říká. Ovšem pod takřka nepoživatelnou jsou slupkou lahodná a štavnatá. Což mě vlastně, trefně popisuje, dalo by se říct.

Pěknej článek, líbí se mi, že si ze sebe umíte dělat srandu. A když už tuhle Helén nepíše, tak tu mám jenom Vás.

* slupkou jsou... Píšu jak hotentot. To bude tím věkem

vynikající nádherný blog, super

Ohromně moc děkuju!!!

Zuzano, je to velice vtipné, smutné jen je, je to můj případ. Povedené Veliknoce přeji, sakra komu

Taky máte devadesát - šedesát - devadesát?

Díky moc!!